Preferuji nebýt rozmetán

Čím dál víc se zdá, že hlavní protiradarovou silou v nás je obyčejný strach. Bojíme se, aby nás to nějak nepoškodilo, ba dokonce neupeklo, jak jsem se jednou dočetl. Máme obavy, že v případě konfliktu by mohl radar zapůsobit nepříznivým dojmem na nepřítele. I samotných Američanů se pro jistotu bojíme, naposledy (jak koukám) proto, že by nám tu třeba klátili družice. Hmmm... Vojnu jsem prožil v nejbližší možné blízkosti různých vysílačů i přijímačů a zůstal syrový a zdravý. Zda-li mám být raketou rozmetán hned první den, nebo druhý, případně až přes příští týden, je mi vcelku jedno. Preferuji nebýt rozmetán. A co když  nejbezpečněji  bude právě pod tím radarem a sebevraždou naopak je nepostavit ho tady? Proto veden pudem sebezáchovy navrhuji napřít alespoň trochu našich obav i jinam, třeba si pomůžeme k lepšímu výhledu. Copak asi znamenají významná gesta ruských generálů, kteří nás ještě stále mají za své. Co naší  evropští spojenci? Spojili by se s námi tentokrát či opět nespojili? A strachujme se dál, Arabové, Číňané, teroristé odkudkoli a bůhvíco ještě se dá očekávat. Američana nechcem i když pravda skoro vždycky pomohl, bylo-li zapotřebí, tak co bychom vlastně chtěli? Čím dál víc se zdá, že hlavní proradarovou silou v nás by měl být obyčejný strach. Pokud ovšem, v tomto podivném boji skutečně jde o radary a nikoli jen o radost z vítězství.