V jeho "ordinaci", což byla spíš lesní sluj, nebyla elektřina, takže vrtání s pomocí stroje na ruční pohon bylo velkým zážitkem. Hlavně pro pacienta. Trhání mu šlo lépe. Tvrdil, že se vždy obejde bez kleští. Měl ostatně jen takové na opravu kombajnů. Prostě, byl to něco jako homeopatik, lidový léčitel, šarlatán a opravář zemědělských strojů dohromady.
V jiné čečenské vesnici, daleko od místa, kde ordinoval Doktor, žil můj přítel Aslanbek Abdulhadžijev. Byl to čestný muž, i když jeho fotografie ho v polovině 90. let visela na moskevských letištích hned vedle podobizny slavného rebela Šamila Basajeva, a text na nich vyzýval, abychom oznámili, ruským milicím, kde se tihle dva nacházejí.
Skvělý voják naivně věřící, že romantický boj za svobodu má ještě dnes nějaký smysl. Pan plukovník Abdulhadžijev mi nesčíslněkrát pomohl, jakožto i ostatním novinářům, kteří na něm při svém putování po zákopech narazili. Snažil se, abychom dostáli svým zpravodajským povinnostem a ještě i zůstali naživu. Vděčím mu za to i já.
Zabila ho ruská střela v roce 2001. Nikdy si od nás nebral žádné peníze za své služby, za jídlo a přístřeší, bezpečný přechod fronty i minových polí. Jen jednou mne prosil: "Kdybychom prohráli, pomoz mému bráchovi dostat se odsud…" Člověk kývne a ani neví, jaké to může mít důsledky.
Brácha Izmail se totiž potkal s minou. Noha mu zůstala viset na kusu kůže. Odvezli ho k Doktorovi. Asi jsem neřekla, že jeho největší vášní byly amputace. Udělal jich nespočet, a dělal je skvěle, neboť skoro všichni jeho pacienti bez antibiotik a rentgenů přežili.
Dokonce se řada doktorů se skutečným titulem zajímala o metodu, kterou používal. On ale držel své recepty v tajnosti. Přežil i Izmail, Kůži mu Doktor odstřihnul obyčejnými nůžkami na křoviny, zbytky kosti začistil pilníkem. Vše pečlivě zalátoval a něčím namazal.
Nedávno se mi Izmail ozval z nejmenované země EU. S jednou nohou, třemi dětmi a manželkou už jich prošel bezpočet a stále hledá nějakou, která ho u sebe strpí. "Když mi pomůžeš, řeknu ti, čím mazal Doktor pahýly, že mu nikdy nehnisaly a dokonce ani nebolely," řekl hned v úvodu.
"Pomůžu ti i bez toho," odpověděla jsem, aniž bych věděla jak. Nestojím o to tajemství. Říkalo se, že na rány dává medvědí sádlo, ale prý to je jen část jeho receptůry. Ta patří do hor a do nějakého z minulých století.
Stejně jako Boiser, Izmail a všichni tihle novodobí Apačové Evropy. Číst o nich romány, to bychom ještě zvládli. Ale jak se nám objeví před dveřmi naší pěkně naleštěné civilizace nějaký takový beznohý umouněnec zjistíme, že tady u nás pro ně prostě není místo.
