Vím, že Margelov používá i jiné, než diplomatické metody, jak někoho k něčemu donutit. Nevím, zda bude stačit na ostříleného arabského bojovníka. Ale mne, tehdy pětatřicetileté a stále ještě naivní děvče ze západu jeho špiónské, nečestné a negetlemanské metody zcela odrovnaly.
Šlo o fotky. A o lidské životy. Spoustu lidských životů. Nakonec i o ten můj.
Bylo to den po mých narozeninách. 21. října 1999. Se skupinou čečenských dětí jsme se chystali na nedlouhou cestu z čečenského hlavního města Grozného do sousední relativně bezpečné Ingušetie.
Z válkou poznamenaného domu na grozněnské ulici Krasnych frontovikov jsme odjížděli hned ráno. Když šéfka improvizovaného dětského útulku, moje přítelkyně Chadidžat, zjistila, že pár kluků nemá boty, vyrazila jsme spěšně na nedaleký bazar na nákup.
Jen tak, z novinářského zvyku jsem si udělala pár fotek. Babky se zeleninou, vedle chlapík s masem, pak mraky nejrůznějších cetek, oblečení, ale hlavně jídlo.
Kluci čečenský se na mně smáli a aby mi udělali radost, zavedli mne ke stánku zcela výjimečnému. Tedy za války na severním Kavkaze to zas taková rarita nebyla.
Nechali mne vyfotit si kiosek s pultem prohýbajícím se pod tíhou granátů, samopalů, pistolí, většinou upravených či doma zhotovených. Vedle babička s koprem a mrkví na mne pomrkávala, že se ti kluci jako dokážou ale zabývat kravinama.
Líbila se mi ta fotka – obchodníci se smrtí obklopeni trhovkyněmi. Udělala jsem snímků hned několik a hurá koupit boty.
O pár hodin později, v 18 hodin 10 minut, spadla přesně na tento bazar raketa vystřelená ze severoosetínské ruské vojenské základny ve Vladikavkazu. Cílem prý byl bazar specializovaný na prodej zbraní.
Tak to alespoň během své návštěvy Finska odůvodnil tehdejší ruský prezident Vladimír Putin. Že prý kromě rebelů tam ani nikdo jiný nebyl. Jenže byl.
Ten útok přežil i můj kamarád a statečný válečný zpravodaj Andrej Babickij. Jeho osobní svědectví, že mezi 118 mrtvými a 400 raněnými byla většina civilistů, ale zaniklo v řevu ruských generálů tvrdících, že to je lež.
Pak tu byly ještě moje fotky. S obchodníky s granáty mezi stovkami babek s koprem. Nikdo je v ruských novinách nechtěl. Všichni moji přátelé krčili rameny a báli se. Až mne v pořadu televize NTV "Glas naroda" tehdy slavný, brzy poté vyhozený televizní komentátor Jevgenij Kisiljov, nechal promluvit.
PRVNÍ ČÁST |
Po vysílání se ke mně přitočil pan Margelov. Pozval mne na večeři. Prý má kontakty, vliv a myslí to dobře. Pokud někdo dělá sviňárny a vraždí ženy a děti, je třeba zasáhnout. Moje fotky mohou pomoci usvědčit "zelené mozky", jak tehdy prohlásil, ze lži a masové vraždy.
Ano, je ruský patriot, ale válečné zločiny jsou mu proti srsti. Však je z ruské vojenské rodiny a jeho děd i otec mu vštěpovali, že čest a statečnost jdou v ruku v ruce.
Myslel to dobře, ale ne se mnou a ani ne s Čečenci. Dala jsem člověku, který mi naznačil, že má styky i na těch nejtajnějších a nejvyšších místech, ony snímky z grozněnského bazaru.
Styky měl. Následující večer se objevily v ruské televizi. S komentářem: "Unikátní fotografie trhu se zbraněmi v hlavním městě Čečenské republiky Grozném vyfotografovala pár hodin před útokem česká novinářka Petra Procházková a poskytla je nám... jde o důkaz, že útok byl mířen proti ozbrojencům a obchodníkům se zbraněmi, nikoliv proti civilistům."
Na obrazovce trůnily fotky tmavých mužů s pancerfausty, samopaly a granáty, jak je za pultem kiosku nabízejí ke koupi. Zdálo se, že kiosků je řada. Žádný kopr. Žádné babky. Pěkná fotomontáž.
Kolegové z televize se mi dušovali, že v této podobě fotografie z jistých míst už dostali. Margelov zmizel.
Čečenští rebelové mi v telefonu vyhrožovali nepěknou odplatou. Byla to situace, kdy šlo o život. Na rozdíl od toho zaskočeného bifteku v téhle šlamastice pan Margelov prsty měl zcela určitě.
Až bude večeřet s panem Kaddáfím, nevím, kdo z nich by si na toho druhého měl dát většího bacha.
