17. října 2011 11:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PROCHÁZKOVÁ: Mí prezidenti…
a jejich intimní místa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Gruzínský exprezident Michal Saakašvili. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Gruzínský exprezident Michal Saakašvili. | foto: ČTK
Zase jsem si na tuhle radu musela vzpomenout, když jsem dlouhé hodiny čekala na prezidenta Gruzie a doufala, že se nezhroutím dřív, než mi odpoví na pár otázek.

Dal mi ji jeden ruský kolega už bezmála před 15 lety. V dobách mých novinářských začátků, kdy jsem se motala po Rusku, a na pokyny z redakce hledala neustále nějaké oběti pro rozhovory. Copak když to byli lidé z ulice, má psychika to zvládala slušně. Jenže když jsem měla oslovit, ba dokonce vyzpovídat nějakou mimořádnou, vysoce postavenou osobnost, sevřel se mi žaludek i střeva, zamotala se mi hlava i jazyk, a ze čtyř odpovědí jsem dvěma neporozuměla. A vymýšlet si či alespoň dotvářet text v případě vysokých politiků nejde. Mají své nafoukané a všetečné tiskové mluvčí obklopené dalšími nepříjemnými nohsledy, a ti si rozhovor nechají poslat, přeložit a přečíst. Většinou si ho i nahrají na vlastní diktafon a poté kontrolují, které slovíčko vypadlo, která fráze byla zkrácena. Jakmile najdou jedinou odchylku od svých představ o tom, jak by měl jejich šéf působit, vypadat a co by měl říkat, sesypou se na vás jako vosy. A tak když odpovědím věčně spěchajících a často drmolícím prezidentů nerozumíte, je s vámi konec. Rozhovor totiž ani nemůžete oželet. Vyjít musí, a to na co největším prostoru, neboť prezidenti si na prostor potrpí. Přitom rozhovory s prezidenty bývají ty nejhorší ze všech rozhovorů. Nuda. Nic, co byste si v rozhovorech, které dotyčná hlava státu dala kolegům před vámi, nepřečetli. Občas hovoří v nicneříkajících frázích, opakují se, používají klišé a otázky ani neposlouchají. Až na výjimky typu Havel.

Proto ty nervy. Měla jsem je pocuchané jako po špatné trvalé i tentokrát. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jednou před rozhovorem s někdejším šéfem ruského parlamentu Ruslanem Chasbulatovem. A tehdy mi to můj ruský kolega novinář se škodolibým úsměvem poradil: "Těsně než vejdeš do jeho kanceláře, představ si ho bez šatů. Jen v ponožkách. Když se ještě budeš bát, posaď si ho takhle na toaletní mísu. A nech ho zatlačit…"

Fungovalo to. Protože většina prezidentů, kteří mi udělili svůj čas, je po smrti, můžu se citlivě a bez snahy je nějak ztrapnit, přiznat. Ano. Abych dokázala v klidu zaznamenat jejich výroky, musela jsem si je v kratičkém snu představit ve stavu intimním. Podstata terapie spočívala v tom, že jsem si pak uvědomila pozemskost vůdců. Nejsou božského původu a právě toaletní mísa a ponožky je dokáží srazit z piedestalu hnedle mezi plebs.

Mám jich na zářezu pár, prezidentů a předsedů vlád, kmenových vůdců a brigádních generálů. Ruských a kavkazských, a mezi nimi těch, kteří vládli alespoň částí Gruzie, je bezesporu nejvíc. Prezidenta neuznané Abcházie jsem si stopla, když jsem se vracela z fronty na řece Ingury do Suchumi. Ani nemrkl, nechal zastavit cely konvoj, nabral si mne do auta a na rozdíl od svého řidiče mu nevadilo, že mu ho zašpiním. Po příjezdu do jeho rezidence mi nenápadně ukázal koupelnu. Ruského mocnáře Jelcina jsem zpovídala na chodbě Kremlu a v krvi nám oběma kolovalo přibližně stejné množství alkoholu. Dohromady by to zabilo stádo volů. Pan prezident Gruzie Gamsachurdia se týden po rozhovoru pro Lidové noviny prý oběsil, samozřejmě že ze zcela jiných důvodů, než byly mé otázky. Možná mu někdo pomohl. Pan prezident Čečenska Džochar Dudajev už taky nežije. Zabili ho, když hovořil po telefonu, ale ne se mnou. Já jsem rozhovor s ním dokončila před tím, i když ne v klidu a míru, neboť na prezidentský palác zrovna padala jedna ruská bomba za druhou. A předposlední gruzínský lídr Eduard Ševardnadze byl zase strašně unavený a zdálo se mi, že každou chvíli usne. Neusnul, ani se nerozbrečel. Kupodivu.

Poslední prezidentský rozhovor se odehrál v Praze opět s gruzínským prezidentem panem Michailem Saakašvili. Při dlouhém čekání na něj jsem dostala tři mathonky a jednu kávu s mlékem typu presso. Mám takový zvyk, kromě těch nestydatých představ pro uvolnění vlastní mysli. Dávám prezidentům dárek. Nejčastěji fotografii mé kamarádky Ivy Zímové ze země, kterou se zpovídaný prezident pokouší řídit. I pro pana Saakašvili jsem jedno zarámované dílo měla. Několik tváří Gruzínů různých profesí a sociálního postavení i věku. Tmavýma očima se dívali na toho, kdo fotografii velkého formátu držel před sebou. Myslela jsem si, že se tak podívají i na svého prezidenta, obměkčí ho, shodí bariéru, která mezi hlavou státu a novinářem trčí a pak mu budou navždy ze stěny jeho kanceláře připomínat Prahu.

Čas nám vyměřený se dramaticky smrskával, kolega Pazderka z ČT, který hovořil s panem prezidentem přede mnou, ho stále nechtěl pustit ze spárů. Třímala jsem v ruce zarámovaný obraz, a měla jsem zřejmě v očích šílenou jiskru a urputný výraz, protože si mne prezidentská ochranka vyhodnotila jako podezřelou. Nejdříve mne nepokrytě a dosti nasupeně pozorovali se sluchátkem v uchu a rukama sepjatýma v pěst před sebou. Pak ten nejzamračenější vykročil. Upřeně zíral na obraz, zřejmě byl přesvědčen, že jde o bombu a zrakem se snažil přeštípnout ten správný drát. Přistoupil a mlčky natáhnul ruku. Faux pax zachránil člen prezidentského protokolu, který byl těsně před zhroucením, jeho program už po zhroucení. Omluvil se, něžně mi obraz odebral a předal ho robusnímu bodyguardovi. "Bezpečnost především," hlesnul a v jeho pohledu se zableskla smířlivá pokora. "Taky to nemám jednoduché," jakoby říkal. Fotka mohla být přece napuštěna nějakým jedem, mohla vylučovat radioaktivní záření, nebo v ní mohly být štěnice… Prý panu prezidentovi dárek dají, až ho prověří, rozeberou, prosvítí, vyšetří, podrobí chemické kontrole... a pak to, co z něj zbyde, může viset v prezidentské kanceláři.

Je chronicky hyperaktivní, velmi inteligentní a neuvěřitelně vzdělaný pan prezident Saakašvili. Rychle přemýšlí i mluví (mnoha jazyky), hekticky bere do ruky šálek s čajem, je na něm vidět, že by potřeboval dovolenou. Jako všichni prezidenti. A šaška, co by mu říkal drzé pravdy beztrestně do očí. A převlek žebráka, ve kterém by jednou za čas sestoupil mezi plebs. Jako všichni prezidenti. Jenže oni nesestoupí. A pak nám plebsu nezbývá, než si je obléci jen do ponožek. A posadit na WC. Zavinili si to sami.

  • 1Diskuse
Petra Procházková

Autor

Petra Procházkováberkating@seznam.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz