Vymysleli tohle miniauto na Volžské automobilce.Sovětské inženýry v 80. letech napadlo, že by mohli tak trochu okopírovat japonský vozík Daihatsu Cuore. Dali vzhledu "sovětský" punc a nový zázrak byl na světě. Má jen dva maličké válečky - měl mít tři, ale zapomněli takový motor vyrobit, a když už karosérie byla v lakovně, zjistilo se, že jí není co dát do útrob. A tak tam je starší 1,3 litrový motor VAZ-2108.
V roce 1998 se Oka stala zřejmě nejlevnějším autem světa, ovšem ne všichni ji do kategorie automobilů byli ochotni řadit. Pro mnohé byla spíš karnevalovým převlekem či nafukovací maketou. Já na tohle vozítko ale nedám dopustit.
Rozhodla jsem se pro Oku tehdy čistě z ekonomických důvodů. Ve skutečnosti jsem toužila po Volvu, ale doposud marně. Jak mi poradili znalci Ruska – já jsem tehdy pobývala v Moskvě teprve dva roky a neměla jsem patřičně zkušenosti – nemělo cenu jít do nějakého obchodu. Ale za překupníkem.
Našla jsem překupníka s Okama a vyjednala s ním cenu – 1 450 USD. Projela se v tom voze a pohladila ho, neboť mi byl sympatický – takové ošklivé kačátko to bylo a budilo ve mně mateřské city. Překupník prohlásil, že připraví papíry (uplatí pár policistů a úředníků, abych nemusela nikde stát fronty) a za tři dny mi auto přiveze domů. Přivezl, vzal si peníze a dal mi klíčky. Když jsem večer chtěla vyrazit na slavnostní projížďku, nenašla jsem pedály. Podvodník se zbavil verze pro invalidy bez dolních končetin, pro které byly některé Oky upraveny.
Po celonočním pláči mi čečenští přátelé podvodníka našli, sebrali mu peníze a donutili ho vyměnit mi invalidní vůz za Oku pro všechny končetiny. Dostala jsem "to" zadarmo. O rok později jsem možná jako jediný člověk na planetě ujela v této variaci na automobil vzdálenost mezi Moskvou a Prahou za 28 hodin. Policisté na našem území mě neustále zastavovali, ale nikdy nepokutovali.
Někteří se se mnou fotili, jiní si mysleli, že jsem si vozítko vyrobila sama, všichni do jednoho mne ale obdivovali nikoliv za mou odvahu běhat v Groznem pod ruskými bombami. Nakonec jsme se s kolegou Jeníkem rybářem v tomhle autě málem zabili, protože mělo kola tak blízko sebe, že při každém otočení volantem se naklánělo nebezpečně na stranu. A kolega Rybář tohle úskalí na trase mezi Kyjevem a Moskvou podcenil.
Uplynulý týden premiér Ruska Vladimír Putin zase předváděl, jak silný, úžasný a perspektivní je ruský automobilový průmysl. Testoval zcela nový model "Ladu Granta", na první pohled auto zastaralého vzhledu a krajně pochybných kvalit. Motor o objemu 1,6 litru a síly 90 koní dokázal nastartovat až na pátý pokus a kufr otevíral s asistencí – něco tam drhlo. Což s prý, jak říkají inženýři, ochodí a podá. Jinak ale kufr Putina nadchnul: "Vejdou se tam dva pytle brambor," zvolal spokojeně.
Trochu mi scénka připomínala testování dalšího zázraku "Lady Kaliny", která měla premiéra svézt několik set kilometrů, ale na trase ji musel měnit za čerstvou jako unaveného oře – náhradní vozy vezli za Putinem v náklaďáku.
Miluju auta. Přiznám se, že silná, velká, rychlá, robusní, až humpolácká. Ale hlavně spolehlivá. Auta jsou osobnosti a když se podíváte na takový Mercedes, cítíte, kdo do něj vložil duši, při pohledu na Toyotu vnímáte zase jiný charakter. Rusové se už několik desetiletí snaží vyrobit moderní vůz s ruskou duší, za který by se velmoc nemusela stydět. Zase se to nepovedlo. Nikoliv proto, že by ruští technici nebyli schopni stejných výkonů, jako němečtí. Ale proto, že zoufalá snaha přeskočit ve vývoji druhů celou jednu etapu nemůže přinést nic dobrého. Ruská ekonomika nemá dnes na výrobu ničeho lepšího, než byly svého času celkem slušné "žigulíky devítky". Ruská ekonomika je v rozvráceném stavu a bez ropy a plynu by už nedokázala ušít ani válenky.Ty se ale v Rusku dělají opravdu dokonalé.
