Býval to statečný chlapík. Rád se napil, a měl slabost pro holky. Rus jak se patří, i s tím jejich smyslem pro černý humor a chlapskou čest. Byl teď pár dnů v Praze. Po letech jsme se jen neslyšeli v telefonu, ale také viděli. Na Staroměstském náměstí jsme si sedli pod širé nebe a ředili si vodku nějakými sladkými nesmysly. "On" se rozhlédl a řekl: "To je prima, že tady můžeme mluvit o všem…"
Ptala jsem se zrovna co děti a žena, takže mi nepřipadalo nijak důležité zjišťovat, zda nás nikdo v centru Prahy mezi stovkami turistů neposlouchá. Či neodposlouchává.
"Jsem se svou prací spokojen, ale to víš, že to nežeru," řekl z ničeho nic, aniž bych se jakkoliv snažila sahat mu do svědomí. V 90. letech pracoval v nejmenovaných celkem liberálních novinách, které si psaly více méně, co chtěly a o čečenské válce referovaly poměrně objektivně. Díky němu. Nepodkuřoval Kremlu ani ruským generálům, s Čečenci se kamarádil a taky teď v Praze několik z nich vyhledal.
"Beru velké peníze a moc toho dělat nemusím," vyprávěl o své práci v ruské státní televizi. Vede analyticko-politický pořad, jakýsi týdeník o událostech uplynulých sedmi dní. "Ale někdy si říkám…" ztiší hlas a omluvně sklopí oči. "Že jsem měl tehdy odejít s vámi." Naráží na úprk řady zahraničních (museli) a ruských (chtěli) novinářů v roce 2001. Ti, co zůstali, se rozdělili do tří skupin: rezignovaní (pracují v cenzurovaných sdělovacích prostředcích), bojovní (dodnes se snaží prosadit svobodu slova a působí v několika málo médiích otevřeně kritizujících ruský režim), mrtví (s kritikou režimu to přehnali).
Ten "můj" si zvolil možnost první, nejlépe placenou a celkem bezpečnou.
"Týden mám volno a týden pracuji," jakoby vysvětloval, že tohle nešlo nevzít. "A plat skoro 3 tisíce dolarů…", a to není ani ředitel, ba ani náměstek televize, ale jen prostý šéf jednoho z mnoha pořadů.
"Hm," usrkla jsem nápoj a přemýšlela, co na to říct. "A co cenzura?" napadlo mne.
"To víš…" usmál se, ale nevěděla jsem. "Za ty prachy…"
"Za ty prachy jako že málo nebo hodně?" Začalo mne to zajímat.
"Hodně čeho?" odvětil s výrazem nepochopeného génia. Přestávali jsme si rozumět. Mluvili jsme rusky, a já si myslím, že ruštinu ovládám téměř dokonale, ale teď to začalo tak nějak skřípat.
"No jestli vás kotrolujou…před zveřejněním, nebo vám myjou hlavy až když to po…" snažím se udržet nit rozhovoru.
"Jóóóó tájhle…" ulevilo se mu. "No když mám materiály po kupě, tak to pošleme do Kremlu a do vlády a tam se k tomu vyjadřujou. Většinou nic neříkaj. Však víme, co se jim nelíbí."
Představa o cenzuře v Rusku nabyla konkrétní podoby. Asi jsem si myslela, že to probíhá v nějaké jemnější formě. "Myslela jsem si, že to dělají nějak citlivěji."
"Jako kdo… a co?" už zase mi nerozumí.
"Nic, to je dobrý. A co se teda nesmí vysílat?"
"Hlavně musím dávat bacha, abych neměl Medveděva víc než Putina a Putina víc než Medveděva. Když některej ten týden nic nevykoná a druhej toho hodně napovídá, máme problém – musíme vymýšlet, jak tam přesně ve stejném rozsahu dostat oba."
"To není možný!" divím se opravdu upřímně a Staromák se mi hned zdá tak nějak větší, světlejší, prezident Klaus uctivější, Věci veřejné veřejnější, a Češi sympatičtější.
"No přece nemůžeme dávat jednomu větší stopáž, než druhému, když nikdo netuší, kdo z nich bude příští rok prezident!" Vysvětluje mi tónem, jako taťka Šmoula svým dětem, že na rozpálená kamna se nesahá.
"Měl jsem utéct tehdy, teď už jsem starej," nahne se k mému uchu, jakoby nevěřil, že nemáme pod táckem štěnici. Pak zaplatí a dá číšníkovi takové spropitné, že ten mi málem leští na odchodu zabahněné boty cípem saka. "Tady bych žít nemohl. Co bych sehnal za práci? Nějakou takovouhle," ukáže na číšníka, který se za námi stále láskyplně dívá. "A musel se hrbit před každým volem od nás…"
