První masáž

Společná tisková konference obou státníků na první pohled působila maximálně kooperativně. Kdo čekal, že Francouz připomene Čechovi, že propásl dobrou příležitost mlčet, nedočkal se. Nicméně argumenty, výhrůžky a nepřekročitelné hranice se z jejich zdvořilých replik daly číst jak z otevřené knihy.

Sarkozy nikoli náhodou vícekrát zmínil přijetí Chorvatska. Mělo to jasný smysl: „My máme svoje zájmy, vy taky. Stojíte o další rozšiřování unie – to potvrdili před pár hodinami tví visegrádští kolegové. Chceš být ten, kdo rozšíření zablokuje, Mirku?“ ptal se Sarkozy. Mezi výzvami, na jejichž řešení Evropané čekají, zmínil růst cen ropy a „sociální problémy“. Co mají společného se smlouvou? Nic, Sarkozy jen chtěl naznačit: „Vy máte ty představy o Evropě bez bariér. Ale my jsme Francouzi, Mirku, my věříme, že stát i unie nás má před svévolí trhu chránit. Takže jestli si myslíš, že na nápady jako antidumpingová opatření proti členským zemím s nízkými daněmi jsme už zapomněli, mohlo by se ještě ukázat, že jsi na omylu.“

Topolánek pak dal najevo, co je v sázce, v odpovědi na otázku, co by se stalo, kdyby odmítla Lisabonskou smlouvu ratifikovat ještě nějaká další země. Z právního hlediska je přece úplně lhostejné, zda ji neratifikuje jeden, dva nebo více států. Takže té otázce jsem nerozuměl – tak nějak odpověděl Topolánek. Ne že by lhal, ale blíže pravdě by bylo asi toto: „Z právního hlediska je to úplně jedno. Zato politicky je to nebetyčný rozdíl. Kdyby se teď rozhodli ji shodit Britové, je to hned o něčem jiném. Byli bychom dva. Ale kdybychom se teď za Iry postavili my jediní, umíte si představit, jaké páky by na nás použili? Takže vaší otázce velice dobře rozumím, ale nepřiznám to ani náhodou.“

A to je ve zkratce dilema, před kterým Topolánek stojí.