Tato druhá Vlajka není však jen fenomén názorový, ale také literárně psychologický a antropologický, napříč pravicí či levicí.
Jest určitý typ lidí, kteří jsou frustrováni rozdílem mezi svými ambicemi společenskými či uměleckými a mezi svým reálně pramalým úspěchem. A někteří z nich se realizují tím, že píší o těch, kdo se jim zdají úspěšnějšími. Píší zle a nenávistně. Házejí špínu, hledají hnidy, špehují, kombinují polopravdy s čirou lží anebo si prostě vůbec vymýšlejí.
Nejsnáze a nejsladčeji se vymýšlejí teorie o velkých spiknutích, tajných spolcích – jezuitských, zednářských, židovských, templářských, sloužících CIA nebo Mosadu nebo KGB nebo všem dohromady. Typy udání se mění – někdy je v módě spílat Židům, někdy Němcům, někdy homosexuálům atd. atd., ale princip, „já vám odhalím strašnou pravdu o zdánlivě důvěryhodném panu XY“, zůstává.
Asi se nedá nic nadělat s tím, že takovíto autoři existují a že někteří čtenáři jim naslouchají. Jde však o to, jaké mají ve společnosti místo. Pokud je společnost stabilní, nikdo se moc nestará o to, co si tito vlajkaři do svých plátků nebo blogů píšou.
Nechť si tam to mentální podsvětí páchne samo sobě. A pak bývají dějinné okamžiky, kdy se najednou těmto vlajkařům začne naslouchat; kdy jejich argumenty začnou používat i osobnosti a listy pokládané za seriózní; kdy se historikovi stane, že mu volá novinář ze slušných novin, aby si ověřil, co je pravdy na blábolu vypuštěném jedním takovým moderním „vlajkařem“, proslaveným antisemitou a zednářobijcem, a použitém v oficiální volební kampani... A to znamená, že je zle. Čas Vlajky se navrací.
