Pokud chceme pokračovat v dosavadním neřešení romského problému, můžeme se vrhnout na romštinu – 150 mil. Kč si úředníci, učitelé, aktivisté a přední romské rodiny rozdělí stejně snadno jako 15 mil. Kč a výsledek bude stejný , tj. velmi se blížící nule. Důvody jsou prosté – jednak je romština mnohem méně používanější jazyk, než se obecně myslí a jednak romská nechuť ke vzdělávání nebude překonána ani v tomto případě. Ale jinak nic proti vyučování vlastního jazyka…
S čím ostře nesouhlasím, je kabinetními nebo účelovými humanisty stále dokola opakovaný mýtus o svévolném či neodborném zařazování romských dětí do zvláštních, nyní praktických škol. Jednak se tito autoři ani neobtěžují zjistit si mechanismus přijímání, který v principu neumožňuje svévolné nesprávné zařazování, jednak vůbec neznají současnou realitu. Ano, romské děti jsou někdy zařazovány do praktických škol nesprávně, ale proto, že ony a jejich rodiče si to přejí a dlouhodobě na tom pracují, aby se vyhnuli školní zátěži. běžné základní školy. Dlouhodobým zanedbáváním školních povinností a rozsáhlými absencemi se posléze vytvoří tak velký vědomostní deficit, že praktická škola zbývá jako jediné východisko. (Podrobněji viz Učitelské noviny 3/2008 )Tito po ukončení ZŠ prakt. v dalším vzdělávání pokračovat nechtějí. Podle mého odhadu nastupuje přes veškerou snahu učitelů do učilišť a středních škol nanejvýš 10% romských absolventů ZŠ a ještě mnohem méně jich školu dokončí (přičemž učiliště všech typů se perou o každého žáka). Zde je největší hrůza současnosti! Romské děti vzdělání programově odmítají a zcela veřejně přiznávají, že chtějí „být na podpoře“ (zkuste se vypravit na nějaké učiliště a podívat se, kolik studentů je tam romského původu).
Problém tedy není v neznalosti romštiny nebo češtiny (mimochodem: proč vietnamské děti zde žijící mluví už v první generaci perfektně česky a studují na víceletých gymnáziích a romské děti ve třetí čtvrté zde žijící generaci česky pořádně neumí?), ale v naprosté neúctě Romů ke vzdělání, v nechuti přijmout materiální odpovědnost za svůj život atd.
Jediné řešení samozřejmě spočívá ve vypracování seriózní, realistické a dlouhodobé koncepce řešení romské problematiky. To je ovšem přesně to, čeho politici v současné době nejsou schopni, a to i díky žurnalistům, pošvihávajícím je svými politicky korektními, emotivně působivými, leč v teplé pracovně vytvořenými názory. Otevřená diskuze na toto téma není zatím možná, peníze se stále vrhají na nahodilé, nesmyslné projekty a stále se tedy čeká na další vyhnívání problému - ke škodě samotných Romů i všech daňových poplatníků.
Úkolem žurnalistů i veřejnosti dnes je vytvořit takový tlak na politiky, aby se vůbec odhodlali pověřit tým nezávislých odborníků k vypracování velkorysého, realistického, alespoň částečně úspěšného projektu.
S čím ostře nesouhlasím, je kabinetními nebo účelovými humanisty stále dokola opakovaný mýtus o svévolném či neodborném zařazování romských dětí do zvláštních, nyní praktických škol. Jednak se tito autoři ani neobtěžují zjistit si mechanismus přijímání, který v principu neumožňuje svévolné nesprávné zařazování, jednak vůbec neznají současnou realitu. Ano, romské děti jsou někdy zařazovány do praktických škol nesprávně, ale proto, že ony a jejich rodiče si to přejí a dlouhodobě na tom pracují, aby se vyhnuli školní zátěži. běžné základní školy. Dlouhodobým zanedbáváním školních povinností a rozsáhlými absencemi se posléze vytvoří tak velký vědomostní deficit, že praktická škola zbývá jako jediné východisko. (Podrobněji viz Učitelské noviny 3/2008 )Tito po ukončení ZŠ prakt. v dalším vzdělávání pokračovat nechtějí. Podle mého odhadu nastupuje přes veškerou snahu učitelů do učilišť a středních škol nanejvýš 10% romských absolventů ZŠ a ještě mnohem méně jich školu dokončí (přičemž učiliště všech typů se perou o každého žáka). Zde je největší hrůza současnosti! Romské děti vzdělání programově odmítají a zcela veřejně přiznávají, že chtějí „být na podpoře“ (zkuste se vypravit na nějaké učiliště a podívat se, kolik studentů je tam romského původu).
Problém tedy není v neznalosti romštiny nebo češtiny (mimochodem: proč vietnamské děti zde žijící mluví už v první generaci perfektně česky a studují na víceletých gymnáziích a romské děti ve třetí čtvrté zde žijící generaci česky pořádně neumí?), ale v naprosté neúctě Romů ke vzdělání, v nechuti přijmout materiální odpovědnost za svůj život atd.
Jediné řešení samozřejmě spočívá ve vypracování seriózní, realistické a dlouhodobé koncepce řešení romské problematiky. To je ovšem přesně to, čeho politici v současné době nejsou schopni, a to i díky žurnalistům, pošvihávajícím je svými politicky korektními, emotivně působivými, leč v teplé pracovně vytvořenými názory. Otevřená diskuze na toto téma není zatím možná, peníze se stále vrhají na nahodilé, nesmyslné projekty a stále se tedy čeká na další vyhnívání problému - ke škodě samotných Romů i všech daňových poplatníků.
Úkolem žurnalistů i veřejnosti dnes je vytvořit takový tlak na politiky, aby se vůbec odhodlali pověřit tým nezávislých odborníků k vypracování velkorysého, realistického, alespoň částečně úspěšného projektu.
