Sedm psychopatů: Nestřílejte na scenáristu, zastřelí vás

Ve filmech, které reflektují svět kinematografie, bývá scenárista často ten největší chudák – vysmívaný, odstrkovaný, svůj talent zaprodávající průmyslové mašinerii. V zásadě se vyskytuje ve dvou životních situacích – buď ho konfrontace s Hollywoodem zničí psychicky nebo i fyzicky (viz Sunset Boulevard nebo Hráč) nebo trpí blokem, případně dojde na kombinaci obojího (Barton Fink).

Psát o zablokovaném autorovi je jistým způsobem ošidné. Svůj text na téma „nevím očem psát“ asi napsala většina lidí, kteří se ve svém životě potýkají s uzávěrkami a jinými termíny. Přiznám, že mi to vždycky přišlo jako přiznání prohry, v horších případech maskované grimasou sugerované zajímavosti – tak pána nic nenapadá, jak vzrušující... Fakt ale je, že i psaní o neschopnosti psát má svoje vrcholy. Jack Torrance z Kubrickova Osvícení je táta nás všech, příležitostně zablokovaných.

Inspiraci marně hledající scenárista je i hrdinou filmu Martina McDonagha Sedm psychopatů, součástí jehož zaumné konstrukce je také ne úplná jistota ohledně toho, kdo tady tím blokem vlastně trpí. Je to scenárista Marty Faranan (Colin Farrell), jehož značně nezvyklé příhody film popisuje? Nebo ten skutečný ve filmu neviditelný autor, který píše o Farananovi a dalších postavách, a přemýšlí, co s nimi, popisuje peripetie vzniku filmu, jenž běží před očima? Těžko říct a možná je to jedno.

Marty by měl vypotit nějaký scénář a neví si s ním rady. Dělá to, co většina chlapíkův jeho situaci – je protivný na svou partnerku a markýruje práci. Přijde na název Sedm psychopatů a kombinuje různé historky. Jedna zvlášť pozoruhodná se ale začíná odehrávat v Martyho bezprostředním okolí. Jeho kámoš Billy Bickle (Sam Rockwell) si přivydělává únosy psů bohatých páníčků, hezky se k nim chová, pak je jakoby najde a dovede domů, nechá si vnutit nějaké to nálezné.

Pomáhá mu v tom Hans Kieslowski (Christopher Walken), pozoruhodný muž s temnou historií, podvodník a zároveň milující manžel, křesťan. Jednou se ale zapletou s tím nesprávným psem – seberou šicua, který patří mafiánovi Charlesovi Costellovi (Woody Harrelson) a ten se s lidmi, kdo mu překříží cestu, nijak nemazlí. Nastartuje to sérii událostí, která vede k několika více či méně spektakulárním násilným úmrtím. A možná i nějakému tomu poučení, jež divákovi ovšem zůstane utajeno.

Během filmu se ukáže, že hranice mezi Martyho fikcí a realitou kolem něj je docela prostupná, jeho kumpáni dost možná figurovali i v těch nesouvisejících historkách, jež scenárista spřádá. Vypráví se o trojici loserů, kteří mají v patách mafii, i o autorovi, na nějž dotírají jeho postavy. Obě ty roviny jsou jedna s druhou srostlé.

MacDonaghův film vypadá jako výsledek úklidu autorova šuplíku, kde přechovával nápady dobré, špatné i prostřední. Na plátně skončily všechny, naházené bez ladu a skladu. Chaotičnost, anarchičnost asi byly autorským záměrem, s kolísající kvalitou všech těch odboček se ale mohou začít zajídat. Je-li čím dál jasnější, že stát se může všechno, aniž by to nutně muselo mít oporu v předcházejícím ději, začne jednomu být lhostejné, co přesně to bude.

Když ve dvou třetinách filmu autor ohlásí úmysl vzbouřit se proti žánrovým konvencím a ve chvíli, kdy by měl přijít velkolepý závěrečný střet, nechá postavy odjet do pouště, aby si tam pěkně potlachaly, začne film být tak „meta“, až to skoro bolí. I odkazů k historii filmu je v Sedmi psychopatech neúrekom, už jenom jména Martyho parťáků – Bickle jak ze Scorseseho Taxikáře, Costello jak z Skryté identity a samozřejmě Kieslowski...

Tom Waits s králíčkem

Sedm psychopatů působí jako postmoderní retro, variace klasických kousků devadesátých let, v nichž hustí chlapíci v pauzách mezi vražděním stříleli brilantní „hlášky“, i jako komentář k módě sarkasticky podávaného vraždění. A v některých pasážích se blíží vrcholným Tarantinovým krvavým konverzačkám. Úvodní scéna se dvěma nájemnými vrahy je brilantní. Tom Waits coby zestárnuvší sériový vrah s králíčkem v ruce, chraplavě tesknící po ztracené komplicce, je k zulíbání. A za schopnost napsat některé McDonaghovy repliky by profesionální psavec asi byl ochotný obětovat vlastního prarodiče.

Je taky příjemné vidět ikony nezávislého filmu 90. let – Walkena, Harrelsona a Rockwella – v jednom filmu, ze Sedmi psychopatů je navíc znát, že si natáčení docela užili. Zvlášť Christopher Walken v roli Hanse Kieslowského do filmu vnáší jakousi sílu, některé jeho scény působí téměř vážně, jako kdyby v nich doopravdy o něco šlo.

Ve snaze popírat divácká očekávání ale McDonagh rezignuje na to, aby šel za něčím skutečně svým. Nebo tak možná činí, jenom nechápavci mého typu to nejsou schopni odhalit. Nebo jenom rozpustile vystrkuje na publikum a „systém“ prostředník. Taky gesto.