Jistě, na místě, kde před sedmi lety Bushův ministr obrany Rumsfeld dráždil slovy o nové a staré Evropě, mluvil Biden o zavření Guantánama, klimatických změnách a rozhovorech s Íránem. Ale kdybyste měli za úkol upravit ten projev tak, aby ho mohla pronést před třemi měsíci Condoleezza Riceová, těch slov či vět, které byste museli vyškrtnout, by bylo jen pár.
Biden sám loni v říjnu předpovídal, že do šesti měsíců po Obamově nástupu přijde (dost možná záměrně vytvořená) mezinárodněpolitická krize, v níž si budou chtít různí světoví hráči mladého prezidenta vyzkoušet. „A zprvu nebude zřejmé, že si počínáme správně,“ varoval Biden. Šest měsíců ještě neuplynulo. Ale americká diplomacie nemohla ignorovat hned dvě události, jejichž načasování bylo stěží náhodné: Pákistán propustil na svobodu otce své atomové bomby a provozovatele „atomového bazaru“ Abdula Kadíra Chána. A kyrgyzský prezident při návštěvě Moskvy oznámil, že dává Američanům výpověď z vojenské základny klíčové pro zásobování Afghánistánu, což je Obamova priorita.
I kdyby byli Američané rozhodnuti jít na „velké objetí“ s Rusy (tj. dohodu o velkých věcech na úkor malých zemí), den po kyrgyzském rozhodnutí to prostě nemohli udělat.
Sílu kontinuity nelze přeceňovat – v době relativního poklesu americké moci a hospodářské krize bude pokušení stáhnout se do sebe značné. Ale zahraniční politika nové administrativy je ještě tvárná – podílejí se na ní zastánci různých názorů a není jasné, kdo má navrch. S protiraketovou obranou je vše otevřené – Biden doslova zopakoval Obamovu vyhýbavou formulaci z kampaně, „deštník“ ani na rozdíl od politiky vůči Íránu, Afghánistánu a Pákistánu nebude podroben „prověrce“. O to větší výzva pro nás. Snažíme se číst z čajových lístků americký postoj k radaru, ale ten český je momentálně mnohem mlhavější.
