Sliby se slibují

Tu otázku nabízejí západní politici ujišťující Tbilisi, že NATO s Gruzií počítá jako s plnoprávným členem. Včera tak učinil sám generální tajemník aliance Jaap de Hoop Scheffer.

Slibujeme-li nesplnitelné, škodíme své důvěryhodnosti. Není užitečnější nalít čistého vína? Maximum toho, co byl Západ schopen na Moskvě vynutit, mělo být dosaženo právě včera – stažení ruských jednotek z Gruzie, ale ne z gruzínské Abcházie a Jižní Osetie. A NATO přijímá jen státy suverénní na celém území. Suma sumárum: slibujeme-li Gruzii členství v NATO, musíme jí nejprve slíbit cestu, která k tomuto cíli vede, jinak slibujeme nesplnitelné.

Je to tvrdé, ale je to tak. NATO není vývozcem demokracie ani buldozerem státnosti, jen obráncem jistoty, která už je k dispozici. Ilustrují to Řecko a Turecko. Už 56 let jsou tradiční soupeři v NATO a panuje mezi nimi klid. Jediný konflikt se odehrál na řecko-tureckém Kypru, který ale členem NATO není. Ta matematika ozřejmuje nepříjemný fakt: aliance se rozšiřuje preventivně, aby válkám předcházela, ne jako hasič, aby je na své území zatahovala.

Smůla je v tom, že Moskva kašle na západní racionalitu NATO. Mohla by docela šikovně poukazovat na Gibraltar coby „britskou Jižní Osetii ve Španělsku“, na Falklandy, jež v roce 1982 Britové dobyli z rukou „argentinského Saakašviliho“, na „francouzskou Abcházii“, tedy separatisty z afrického ostrova Mayotte, kteří se při vyhlášení samostatnosti Komor rozhodli zůstat pod Paříží aprošlo jim to. Moskva by mohla leccos, ale místo toho se ústy ministra Lavrova nenechá „kurva poučovat“.

Co s tím? Můžeme financovat náhradu škod v Gruzii, můžeme omezovat energetickou závislost na Rusku, můžeme se lépe chystat na tlak Moskvy vůči Ukrajině, ale hlavně bychom si měli pokládat nepříjemné otázky. K nim patří i ta po smyslu nesplnitelných slibů