Z rozsáhlého průzkumu společnosti Člověk v tísni vyčnívají tři pozoruhodné zprávy: české středoškolactvo čím dál víc znepokojuje soužití bílé většiny a romské menšiny, přičemž míč vidí na romské straně hřiště (zdaleka nejčastěji uváděným důvodem je „nezaměstnanost Romů jako důsledek jejich neochoty pracovat“); mizí nadšení z Evropské unie; a celá polovička si myslí, že za komunistů buď nebylo o nic hůř, nebo že bylo dokonce lépe než dnes.
Spor se jistě strhne nad otázkou, do jaké míry jsou to názory vlastní a do jaké míry přejaté. Co se týče tzv. romské otázky, na lokální, tedy rozhodující úrovni si tři čtvrtiny dotazovaných svůj názor tvoří podle zkušeností vlastních, rodičů nebo kamarádů.
Na média, poslední dobou často vydávaná za tvůrce etnického napětí v různých českých městech, dá v tomto ohledu jen asi čtvrtina mládeže. Také rostoucí euroskepticismus je vlastní zkušenost, byť nepřímá. Že horlivé sjednocování Evropy vedlo k potížím, vidí už i zběžný konzument zpráv.
Naopak oblastí, v níž teenageři žádné vlastní zkušenosti čerpat nemohou, i kdyby se rozkrájeli, je pohled na komunistický režim. Jen padesát procent dává přednost tomu dnešnímu.
Výmluva, že nejsou k dispozici informace o době minulé, neobstojí. Příběhy z reálného socialismu náš veřejný prostor skoro praská. Pravděpodobnějším viníkem se zdá být módní nálada zmaru, jíž se nechaly pohltit kulturní a společenské elity, my v médiích, prostě skoro všichni.
