Úvodní Stravinského Concerto in Es "Dumbarton Oaks" provedené bez dirigenta bylo zábavnou hudební hříčkou. To hlavní ale přišlo až s příchodem klavíristy, který od klavíru dirigoval nejprve Mozartův koncert č. 24 c-moll a po přestávce Bachův koncert g-moll. Hrál zcela mimořádně kultivovaným úhozem a v Mozartovi s neslýchanými artikulačními jemnostmi.
Academy of St Martin in the Fields, pojmenovaná podle kostela na Trafalgar Square, byla založena už v roce 1959 a je dlouhá léta značkou dokonale stylového provedení, přestože nehraje na dobové nástroje. Slyšet tento orchestr hrát vtipnou a nápaditou Haydnovu Symfonii č. 99 Es-dur je nezapomenutelný zážitek. Orchestr hraje tak noblesně, čistě a živě, že ani poměrně dlouhý program se nezdál dlouhý a posluchači po brilantním haydnovském přídavku odcházeli s pocitem, že takto by vydrželi poslouchat ještě hodiny.
Jistým zklamáním byl naopak Pitsburský symfonický orchestr, který vystoupil na festivalu s Manfredem Honeckem v sobotu. Orchestr má kvalitní a sehrané smyčcové skupiny, ale dechové sekce už tak výrazné nejsou, což bylo znát zejména v doprovodu Brahmsova Houslového koncertu.
A i jeho hvězdnou sólistku Annu Sophii Mutterovou jsme už slyšeli hrát přesvědčivěji. Pro Pittsburské politiky je ovšem kultura prestižní záležitostí a na bývalém městě uhlí a oceli je to znát. Česká republika chce oproti tomu nejspíš zemí uhlí a elektřiny zůstat – orchestry mají podporu mizernou a přitom je evidentní, že hrát alespoň takto by dovedly také. Tedy pokud by sem kvalitní dirigenty a sólisty něco lákalo.
Pittsburský orchestr je na zájezdu, nabízí pokud vím dva programy, kdy na druhém je Mahlerova První symfonie. Tu hraje na letošním Pražském jaru Maďarská národní filharmonie, takže se vylučovací metodou sáhlo po tom druhém programu. Jinak totiž nelze vysvětlit, proč má americký orchestr s Manfredem Honeckem hrát na Pražském jaru právě Šostakoviče. Jeho Pátá symfonie zněla v podání Američanů a rakouského dirigenta se smyslem pro efekt víc jako filmová hudba. Každý si podle svého mohl doplnit nějaký hollywoodský šlágr o souboji dobra a zla, který by se k této hubě hodil. Přitom nelze říct, že by nešlo o poctivě míněné nastudování s řadou dynamických proměn, jak víme, Honeck s orchestrem pracovat umí. Ale že interpreti moc netuší, jakou hudbu hrají, potvrdily i dva bezprostředně navazující odlehčené přídavky vídeňského slohu, mezi nimi orchestrální závěr z Růžového kavalíra Richarda Strausse. Efektní koncovky ovšem i tentokrát spolehlivě zařídily ovace vstoje.
