Od toho je politolog politologem, aby šel proti převládajícímu mínění a vysvětlil, že na první pohled nevábné parlamentní manévry jsou ve skutečnosti nezbytným lubrikantem politického dohadování a buďme rádi, že je máme.
Jenže, jak by řekl Karel Hvížďala, je to ještě složitější. Veřejnost bezpochyby touží po důstojné volbě. Jenže i přehlídka neschopnosti politiků v přímém přenosu svým zvráceným způsobem uspokojuje poptávku, a to poptávku po naštvanosti. Ta je u nás společenským pojivem, bez něhož by byl nemožný veškerý společenský kontakt.
„Viděl jste tu volbu prezidenta? Já vám řeknu, to už je fakt neuvěřitelný, co tam dělaj,“ spustil na mě v pátek v noci taxikář, jen jsme se rozjeli. Když jsem na něj zkusil politologa a zeptal se ho, jestli si myslí, že volby v Cechu taxikářů probíhají spořádaněji, odpověděl, že tohle je přece volba prezidenta a ta by měla mít nějakou úroveň.
Někteří politici toto velice dobře chápali. A tak využili zaručené vysoké sledovanosti k tomu, že prezidentské káře pomohli do příkopu a tuto havárii pak pojali jako velkou reklamní akci na podporu přímé volby prezidenta. Zákopová válka parlamentního boje působí, podobně jako třeba stávky, nedůstojně a neproduktivně.
Zatímco právo na stávku si málokdo troufne zpochybňovat, do parlamentu si každý rád kopne. To, že jedná veřejně, je jeho živou vodou i Achillovou patou zároveň. Pozorovatel totiž vždy ovlivňuje pozorované -konkrétně v případě zákonodárců tak, že se začnou producírovat jako malé děti. Ne náhodou je ve většině organizací spousta rozhodovacích procesů neveřejných.
Papežské konkláve sice nemá v televizi vysoké ratingy, ale osvědčuje se již od roku 1274. Otevřenost je dnes bohužel droga, jíž neumíme odolat. Jenže na tom, že kdo chce jíst buřty, neměl by se chodit dívat, jak se vyrábějí, taky něco je.
Při letošní volbě prezidenta politici vyšli všem pokušením televizního přenosu vstříc a inscenovali kousky, s jakými by se na uzavřeném zasedání nikdy neobtěžovali. Copak by kterýkoli stranický lídr zorganizoval mimořádnou tiskovou konferenci za přítomnosti státního notáře kvůli tomu, co slyšeli „někteří z našich poslanců, kteří šli kolem“, jako Jiří Paroubek?
Hlavně však byl na míru televiznímu přenosu vytvořen způsob volby. Byl to originální český hybrid: veřejná volba s tajnými výsledky. Spojuje slovo „veřejná“, evokující otevřenost, demokratičnost, odpor k přetvářce a vůbec samé pěkné věci, s veškerým potenciálem pro manipulaci vyplývajícím z toho, že výsledky nezná nikdo a zpochybnit je může každý. Tento podvod vynikl v celé své kráse při pátečním přerušení schůze: politici poslali diváky po druhém kole spát a výsledky „veřejné volby“ si nechali pěkně pro sebe.
Když chcete dát lidem příležitost si zanadávat, je ovšem důležité umět uhnout, až začnou lítat rajčata. Tím, kdo se mohl se založenýma rukama dívat, jak po ostatních teče špína, byli zelení. Poté, co nedomyšlený volební systém pomohli prosadit, jim stačilo jen ukazovat na ostatní: podívejte se na ně, partajníky, jak kupčí, intrikují a sabotují volbu prezidenta. Kdyby bylo po našem, nikdy se to nestane, protože my jsme pro přímou volbu prezidenta. My v tom s nimi nejedeme, my vám totiž, občané, na rozdíl od nich věříme.
Chléb a hry
Přímá volba prezidenta je ta nejhezčí kost, jakou nám politici od svého stolu mohou hodit. Jsou ochotni nám určovat, čím se máme dopravovat, čím máme topit v kamnech, co si máme o sobě navzájem myslet nebo kolik má být v politice mužů a kolik žen, a vůbec nejraději by to nechali rozhodovat někoho jiného v Bruselu. Ale prezidenta, který má na naše životy mizivý bezprostřední vliv, toho nás nechají volit samotné. Vědí totiž, že je za to budeme milovat - přesně podle hesla chléb a hry.
A kvůli tomuto úlisnému populistickému gestu jsou ochotni předvést zastupitelskou demokracii jako co nejubožejší frašku - vědí totiž, že na tenhle marketing zabereme. Představa, že špína ulpí jen na některých aktérech, je ovšem krátkodechá iluze - parlament tu ránu na prestiži nakonec odnese celý a ti, kdo letošní frašku s veřejnou volbou vymysleli, se chovají, jako by ho už v budoucnu nepotřebovali. Pokud se ovšem Martin Bursík už vidí v Evropské komisi, pak je to pochopitelné.
Teď je tedy otevřená cesta k tomu, aby se politici dohodli na podobě přímé volby a změnách ústavy, které z toho vyplývají. V současné atmosféře důvěry jim to půjde jistě hladce.
Jenže, jak by řekl Karel Hvížďala, je to ještě složitější. Veřejnost bezpochyby touží po důstojné volbě. Jenže i přehlídka neschopnosti politiků v přímém přenosu svým zvráceným způsobem uspokojuje poptávku, a to poptávku po naštvanosti. Ta je u nás společenským pojivem, bez něhož by byl nemožný veškerý společenský kontakt.
„Viděl jste tu volbu prezidenta? Já vám řeknu, to už je fakt neuvěřitelný, co tam dělaj,“ spustil na mě v pátek v noci taxikář, jen jsme se rozjeli. Když jsem na něj zkusil politologa a zeptal se ho, jestli si myslí, že volby v Cechu taxikářů probíhají spořádaněji, odpověděl, že tohle je přece volba prezidenta a ta by měla mít nějakou úroveň.
Někteří politici toto velice dobře chápali. A tak využili zaručené vysoké sledovanosti k tomu, že prezidentské káře pomohli do příkopu a tuto havárii pak pojali jako velkou reklamní akci na podporu přímé volby prezidenta. Zákopová válka parlamentního boje působí, podobně jako třeba stávky, nedůstojně a neproduktivně.
Zatímco právo na stávku si málokdo troufne zpochybňovat, do parlamentu si každý rád kopne. To, že jedná veřejně, je jeho živou vodou i Achillovou patou zároveň. Pozorovatel totiž vždy ovlivňuje pozorované -konkrétně v případě zákonodárců tak, že se začnou producírovat jako malé děti. Ne náhodou je ve většině organizací spousta rozhodovacích procesů neveřejných.
Papežské konkláve sice nemá v televizi vysoké ratingy, ale osvědčuje se již od roku 1274. Otevřenost je dnes bohužel droga, jíž neumíme odolat. Jenže na tom, že kdo chce jíst buřty, neměl by se chodit dívat, jak se vyrábějí, taky něco je.
Při letošní volbě prezidenta politici vyšli všem pokušením televizního přenosu vstříc a inscenovali kousky, s jakými by se na uzavřeném zasedání nikdy neobtěžovali. Copak by kterýkoli stranický lídr zorganizoval mimořádnou tiskovou konferenci za přítomnosti státního notáře kvůli tomu, co slyšeli „někteří z našich poslanců, kteří šli kolem“, jako Jiří Paroubek?
Hlavně však byl na míru televiznímu přenosu vytvořen způsob volby. Byl to originální český hybrid: veřejná volba s tajnými výsledky. Spojuje slovo „veřejná“, evokující otevřenost, demokratičnost, odpor k přetvářce a vůbec samé pěkné věci, s veškerým potenciálem pro manipulaci vyplývajícím z toho, že výsledky nezná nikdo a zpochybnit je může každý. Tento podvod vynikl v celé své kráse při pátečním přerušení schůze: politici poslali diváky po druhém kole spát a výsledky „veřejné volby“ si nechali pěkně pro sebe.
Když chcete dát lidem příležitost si zanadávat, je ovšem důležité umět uhnout, až začnou lítat rajčata. Tím, kdo se mohl se založenýma rukama dívat, jak po ostatních teče špína, byli zelení. Poté, co nedomyšlený volební systém pomohli prosadit, jim stačilo jen ukazovat na ostatní: podívejte se na ně, partajníky, jak kupčí, intrikují a sabotují volbu prezidenta. Kdyby bylo po našem, nikdy se to nestane, protože my jsme pro přímou volbu prezidenta. My v tom s nimi nejedeme, my vám totiž, občané, na rozdíl od nich věříme.
Chléb a hry
Přímá volba prezidenta je ta nejhezčí kost, jakou nám politici od svého stolu mohou hodit. Jsou ochotni nám určovat, čím se máme dopravovat, čím máme topit v kamnech, co si máme o sobě navzájem myslet nebo kolik má být v politice mužů a kolik žen, a vůbec nejraději by to nechali rozhodovat někoho jiného v Bruselu. Ale prezidenta, který má na naše životy mizivý bezprostřední vliv, toho nás nechají volit samotné. Vědí totiž, že je za to budeme milovat - přesně podle hesla chléb a hry.
A kvůli tomuto úlisnému populistickému gestu jsou ochotni předvést zastupitelskou demokracii jako co nejubožejší frašku - vědí totiž, že na tenhle marketing zabereme. Představa, že špína ulpí jen na některých aktérech, je ovšem krátkodechá iluze - parlament tu ránu na prestiži nakonec odnese celý a ti, kdo letošní frašku s veřejnou volbou vymysleli, se chovají, jako by ho už v budoucnu nepotřebovali. Pokud se ovšem Martin Bursík už vidí v Evropské komisi, pak je to pochopitelné.
Teď je tedy otevřená cesta k tomu, aby se politici dohodli na podobě přímé volby a změnách ústavy, které z toho vyplývají. V současné atmosféře důvěry jim to půjde jistě hladce.
