Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

ŠTINDL: Rok poté

Názory

  7:49
Výročí smrti Václava Havla vrací myšlenky nejenom k osobě a životnímu příběhu zesnuvšího prezidenta, evokuje taky atmosféru dnů po Havlově skonu. Byla to i kulturní událost – Dvořákovo Requiem v katedrále a taky spousta veřejných vystoupení, shromáždění, textů lepších a horších.

Mše za Havla foto: ČTK

Někdo v dění na konci roku 2011 viděl vzedmutí pozapomenuté schopnosti prožívat věci pospolitě. Pro jiného byly patos a ne vždy zvládnuté city či forma jejich vyjádření překážkou, důvodem držet si distanc. Bude to znít alibisticky, ale oba ty postoje sdělují nějaký kus pravdy. Jedna z těch pravd je však, myslím, důležitější než ta druhá.

Dojde-li v nějaké společnosti na projevování citů v masovějším měřítku, je jistá míra přepjatosti, možná i nevkusu asi nevyhnutelná. (Jasně, v různých společnostech a při různých příležitostech ta míra bývá různě veliká). Lidé, kteří spolu něco prožívají, se tak prostě občas chovají.

Lidé ke hrobu Václava Havla přinášejí svíčky a květiny.

Bez ohledu na mediální smršť navíc spočívalo veřejné truchlení po Havlově smrti většinou v tom, že lidé někde tiše stáli nebo šli. Přičemž to, co na mě může působit jako nepřípadné, může jinému připadat naprosto na místě a vice versa. 

Nikdo neměl povinnost po Havlovi truchlit a nebyl žádný správný způsob, jak zármutek projevovat, byl-li. Možná ale ten, kdo tak činil v nějaké širší pospolitosti, měl příležitost prožít to, co lidé odedávna zakoušejí tváří v tvář věcem, jež je přesahují – například majestátu smrti. Že si – navzdory vší té nekompatibilitě výrazu, vkusu – jsme v tom nejdůležitějším rovni.