V Česku funguje jeden systém, který se časem vypracoval do preciznosti. Skoro jako Kafkův Zámek. Jeho tajemství je neodhalitelné. Pro nezasvěcené vstup zakázán. Kdo je uvnitř, požívá velké ochrany. Může pro systém lhát, krást, ztrácet paměť, korumpovat, být korumpován a požívá dalších podobných výhod. Kdo je do systému zasvěcen, ale zalže mimo jeho potřeby, nekrade pro systém, ale pro sebe, je zatracen - systém jeho nesystémové selhání nepřijme, nepokryje a neodpustí. Jako v mafii.
Nesrozumitelné? Pro pochopení stačí uvést jediný případ. Bývalý premiér Stanislav Gross musel odejít z politiky, protože se prokázalo jeho selhání při nákupu bytu a podnikání jeho manželky. Neodešel proto, že byl se svým Unipetrolem, Babišem, Kadlecem, Jakubíkem a dalšími firmami a jmény synonymem klientelismu a korupce, že by někdo v jeho případě ukázal, jak se korumpuje moc. Že by někdo poodhalil korupci tuzemského politického systému. Gross odešel za soukromé poklesky, které se netýkaly jeho stranických a vládních kolegů, ale jen jej a jeho rodiny. Politici odcházejí, ale korupční symbióza politiků, kšeftů a obchodníků žije dál. Systém funguje nezávisle na jménech. Je tu vážná obava, že se nezmění ani po volbách.
Věci v souvislostech
O bratření politiků s rozmanitými existencemi podnikatelského světa se už opravdu popsaly tuny papíru. Je toho tolik, že konkrétní případy si už málokdo pamatuje. Jména firem, obchodníků, ale i politiků, kteří v této dlouhé hře vystupují, jsou částečně zapomenuta. Někdy nám letmá vzpomínka přivane pojmy jako Čermák, Kovář, hodonínská cihelna, Helbigové nebo Ryšavý. Připadá nám to jako prehistorie -Chobot, Jezbera, Dienstl, Tykač. Kočárník, sekretář z ODA Josef Reichman, sociální demokrat Vlček... A potom opoziční smlouva. Gripeny, Phillips, Desta, Chemapol. Dost už. Vzpomínání na kauzy někoho nudí, jiného znervózňuje. Tak co s tím?
Existuje tu jedna šance. Dát všechny tyhle aféry, skandály, korupce a lži do souvislostí. Snažit se pochopit, jak to funguje. Jak systém výhody alias peníze získává, jak brání svůj prostor a jak se dá rozložit. Dnes už je totiž naprosto zřejmé, že systém nezmění nová jména. Je úžasné, že od mediálního zveřejnění aféry Michala Krause do jeho odchodu z politiky uplynulo sotva čtrnáct dnů. Je to úspěch. Ale mění se v katastrofu, když plně pochopíme, že se nic nezměnilo. Stejně jako když odešel Gross. Nahradil ho jakýsi Paroubek a jede se dál.
Takový Unipetrol už přežil čtyři premiéry a skoro padesátku ministrů. Nikdo z nich si nic nepamatuje, nikdo z nich nic neví, přitom každý laik, který jen z okna rychlíku počítal, jak podezřele byl Unipetrol podvakrát privatizován, se musel dopočítat ke slovu korupce. Jen ne lidé ze systému. Totiž, oni kdyby se dopočítali jen prvního písmena tohoto slova, ochrana systému by se zhroutila jako komunismus v roce 1989. O to nikdo z nich nestojí. Neoddiskutovatelné spřežení politiků s podnikatelskými kombinátory neumí vyšetřit ani policie a mnoho případů nabízí indicie, že ani nechce, že se velkých jmen bojí a jim jde na ruku. Stejně tak státní zástupci.
Vzájemně výhodné soužití politiků a soukromých peněz nemá vždy znaky primitivní korupce. Přihraješ mi něco, tady máš nějaké peníze. Postav si barák a něco necháme pro stranickou pokladnu. Teď se vrací na stránky médií případ Phillips. Její pobočka v Hranicích rozjetá s neobyčejnou vstřícností sociálně demokratických politiků, kteří neváhali přes policii zastrašovat kadeřnici (ta odmítla prodat potřebný pozemek), postavila levně výrobní haly a po čtyřech letech je na dně.
To její experti, ani pro věc zapálení politici netušili, že se trh s televizními přijímači mění? Nebo byla nabídka tak výhodná pro obě strany, že nad tím ani přemýšlet nemuseli? Nevíme, jestli Phillips něco za vstřícnost zaplatil mimo oficiální sumu, ale nastal čas, kdy bude nutné skládat z takových obchodů účty. A taky nevíme, proč chce vláda pomáhat dnes krachující firmě - to přece nemá logiku ani v odkazu na záchranu pracovních míst. To jsme už důkladně prověřili v devadesátých letech.
Jak ukazuje aféra Unipetrol, nitky vzájemného propojení politiků a byznysmanů - často lidí z kriminálního polosvěta - jsou dlouhé a sahají daleko do minulosti. Pevné uzly na tomto spojení tvoří lidé, kteří mají ochraňovat zákon, místo toho ochraňují podezřelé transakce a jejich tvůrce. V kauze Unipetrol nebylo sděleno žádné obvinění a politici z ní kloužou jak úhoři s odkazem na ztrátu paměti anebo důležitého zápisu z vládního jednání.
Nemá valný smysl se pouštět do podrobností, kdo se o ně zajímá, dávno je zná. Smutný rámec jim dává vražda podnikatele Františka Mrázka, zájem jeho podnikatelské skupiny o Unipetrol, jeho kontakty na policii a třiadvacet jmen vysoce postavených politiků v jeho mobilu. Česko samozřejmě není jedna bažina firem, které nabyly peníze po roztodivných privatizacích a masivních injekcích velmi často nesplácených úvěrů z polostátních bank.
Najdeme tu stovky malých firem, které prosperují zásluhou šikovnosti majitelů a manažerů. I velké společnosti, jako třeba mladoboleslavskou Škodovku nebo dnes železárny Mittal. Existují mimo systém, ale co pravicové vlády před deseti lety rozjely, přivádí v posledních letech k dokonalosti sociální demokracie. Jako by se zhlédla v pravidlech omerty sicilské mafie.
