23. května 2008 16:45 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Tak pravil klasik Tom Stoppard

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Dramatik Tom Stoppard. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dramatik Tom Stoppard. | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny
Slavný dramatik, jehož poslední hra Rock n Roll, inspirovaná českým undegroundem, sklízí velký úspěch na obou březích Atlantiku o své duši upsané divadlu a rozpolcené česko-anglickým původem, o Havlově Odcházení a o tom, co ví ježek.

Londýn minulého týdne žil hlavně premiérou celovečerního filmu Sex ve městě. Davy se tlačily poblíž Oxford Street, aby uviděly oblíbenou čtveřici - Jessiku Sarah Parkerovou, Kim Catralovou, Cynthii Nixonovou a Kristin Davisovou-, kterak vystupuje z limuzín a kráčí na slavnostní akci. A bulvár hned škodolibě a s patřičným komentářem předhodil čtenářům fotografii Jessičiny vychrtlé ruky, naběhlé hodinovým podepisováním autogramů.

Do londýnské čtvrti Chelsea, kde na Sloane Square stojí slavné londýnské divadlo Royal Court Theatre (to, které od padesátých let premiérovalo hry slavných britských dramatiků od Johna Osborna až po Sarah Kaneovou a pokračuje i nadále), ale nic z tohoto bláznění nedolehlo. Sir Tom přišel přesně a první, na co se ještě před rozhovorem v restauraci zeptal, bylo, jak to vypadá s blížící se premiérou nové hry jeho přítele Václava Havla.

Měl až překvapivě přesné informace o všech dosavadních peripetiích s uvedením Odcházení, ale zdržel se komentáře, na poslední vývoj reagoval pouze slovy, že Dagmar Havlová je komplikovaná osobnost. Byl nesmírně zdvořilý a ochotný včetně pózování pro fotografie na balkonku Royal Court, ale pro tentokrát zůstal uzavřenější. Bránil se tomu, aby sám sebe analyzoval a rozebíral, jak píše a co ho inspiruje. Málo se smál a ožil, hlavně když jsme v rozhovoru přišli na to, jak jeho nejmladší syn nedávno hrál Hamleta. Říkal, že byl na něj velmi pyšný a tón jeho hlasu to potvrzoval.

To, že zmínil svou rodinu, a dokonce i počet svých vnoučat, byla výjimka,  protože zásadně o svém soukromí nehovoří, natož o svých dvou manželstvích nebo o dlouholetém vztahu s herečkou Felicity Kendalovou. Byl rovněž velice korektní, pokud jde o hodnocení české inscenace své nové hry Rock´n´ rollu  Znovu opakoval, že byl spokojen, ale když jsem mu oponovala, že bych si uměla představit méně realistickou a více obrazivou inscenaci, nebyl proti. Nechtěl se ani příliš svěřovat, jak to má se svým češstvím, ale přiznal, že teď když stárne, je rozpolcenější než dřív.

Tom Stoppard, byť jeho hry mají neopakovatelný humor a hýří ironií a sarkasmy, je totiž vcelku plachý člověk. Pro jeho vnímání světa jako jedné velké travestie je docela typické, co prohlásil v jednom ze starších rozhovorů. A to sice, že by mu nevadilo, kdyby jeho životopis byl plný nepřesností, že by to dokonce přivítal, protože biografie plné nepřesností ho prostě baví.       

Do roku 1989 se podařilo v Československu uvést pouze dvě vaše hry. Travestie v roce 1990 a tehdejším Realistickém divadle znamenaly váš comeback na české jeviště – po dvanácti letech. A také jste po letech znovu přijel. Vzpomenete si ještě na inscenaci?
Nic konkrétního mně v mysli bohužel neutkvělo, ale to je úplně normální. Pamatuji si jen výtvarné řešení – jeviště bylo celé polepené rozstříhanými kusy novin. Jsem ale vždycky rád, když je inscenace jiná a nekopíruje žádnou předchozí produkci, a to byl samozřejmě tenhle případ. 

Dramatik Tom Stoppard.Od roku 1958 jste pracoval jako novinář v Bristolu. Co vás přivedlo k psaní divadelních her?
Novinařina mě zpočátku úplně pohltila a odešel jsem kvůli tomu i ze školy. Byl jsem mladý a spousta mladých mužů touží psát, to nebylo nic zvláštního. A tenkrát ještě bylo lákavé psát divadelní hry, mnohem víc než prózu. Byla to šťastná doba, protože divadlo vítalo a vstřebávalo hry mladých autorů. A mě divadlo přitahovalo a vzrušovalo o to víc, že jsem jako novinář znal jeho prostředí. Svou první hru jsem začal psát ve třiadvaceti. Divadelní umění tehdy prožívalo jakousi revoluci, která souvisela s tím, co do něj vnesl Beckett. Ostatně divadlo, kde sedíme, bylo jedním z míst, kde se všechno nové odehrávalo. Prostě Royal Court byl pro mě a pro mou generaci něco jako svatyně a je krásné, že tu spolu po osmačtyřiceti letech můžeme pořád být. 

Poměrně brzo jste ale dosáhl světového úspěchu, a to když jste napsal hru Rosencrantz a Guildernstern jsou mrtvi. Stal jste se vycházející hvězdou mezi mladými dramatiky. Co to s vámi udělalo?
Ale já jsem žádná hvězda nebyl, předtím jsem psal šest let všechno možné, povídky, televizní a rozhlasové hry, mnohé se ani nehrály. Tehdy jsme se pořád ještě živil jako novinář – to už jsem pracoval v Londýně a pak jsem v roce 1964 dostal tvůrčí stipendium v Berlíně, kde jsem napsal jednoaktovku, vlastně předobraz Rosencrantze a Guildersterna. Ale ani pak po uvedení v roce 1967 jsem nebyl žádná hvězda, možná jen taková hvězdička. Slávu mají hlavně herci, ne dramatici. V šedesátých letech jsem byl především ohromně šťastný, že můžu psát  bez jakéhokoliv omezení a svému psaní věnovat absolutně všechen čas. Do roku 1965 jsem byl svobodný, v podstatě jsem neměl žádné starosti a nemusel nikoho živit. Bylo pro mě stále vzrušující, když někdo mou hru uvedl, ať už to bylo kdekoliv.    

Vaše hry jsou považované za velmi důmyslné kompozice a budí dojem, že mohly vzniknout jedině na základě hlubokého studia různých oborů. Jako třeba Arkadie, kde se tak sofistikovaně hovoří o tolika vědních oborech, třeba o termodynamice...  
Vždycky jsem hodně četl, ale studiu jsem se nikdy příliš nevěnoval. Dramatik toho moc vědět nemusí, jistě, když sbírá materiál, musí leccos přečíst, ale není to povinnost. Záleží na momentální potřebě. Arkádii vůbec nepovažuji za složitou a sofistikovanou hru, rozhodně nevznikla na základě mých hlubokých znalostí, prostě něco jsem si tu a tam přečetl třeba z dějin zahradní architektury. Pak jsou hry, pro které vůbec nemusíte nic přečíst, a to mně vyhovuje čím dál víc, už nemám tolik času jako dřív, musím s ním šetřit. Vy říkáte, že mé hry vypadají, jako kdybych zvládl několik vědních oborů, to je zdání - asi jsem spíš liška a ne ježek, abych parafrázoval jeden fragment řeckého filozofa Archilocha z Paru §Zná liška mnoho, ježek jedno, velké však“.

Co bývá na začátku vaší práce na hře?
Momentálně žádnou hru nepíšu, takže je docela těžké na to odpovědět. Zpravidla mám pár nápadů, ale hledám způsob, jak hru začít psát. Je řada témat, která mě zajímají, dnes se toho tolik nabízí, tolik se toho pořád děje. Chtěl bych napsat něco o žurnalistice, Palestině, Iráku, AIDS. Mám dojem, že bych měl psát nejméně dvě hry ročně, abych všechno vyčerpal. Ovšem ono je tohle právě docela zrádné - mít na něco názor ještě neznamená, že máte hru. Napadá mě, že by také bylo skvělé napsat hru o něčem, co se ještě nikdy neobjevilo v novinách, a přesto je to důležité. Jinak bývám vůči svým hrám málo loajální. Jakmile je hotová, už se dívám jiným směrem, co je hotovo, je hotovo, už nechci napsat víc a vracet se k tomu.

Znamená to, že už máte v hlavě novou hru?
Nevím, co teď budu psát. Je mi přes sedmdesát a už nechci trávit dva roky sbíráním materiálů, možná tak dva měsíce. Lidé mi říkají, že jsem napsal hodně her. Mně to tak nepřijde, vždyť těch velkých zase tolik nebylo. Zdá se mi, že čtyři roky mezi hrami je dlouho, nejlepší by bylo psát každý rok jednu. Nečtu sice rusky, ale teď se věnuji adaptacím ruských autorů, dělal jsem Višňový sad a Ivanova. A taky strašně rád nedělám nic.

Existuje dílo, které ovlivnilo váš pohled na svět a bylo pro vás zvlášť důležité?
Celý život jsem četl, takže každý týden jsem přečetl pro mě tu nejdůležitější knihu. No ale když o tom tak uvažuju, bylo to nejspíš Beckettovo Čekání na Godota, které mi ukázalo to, co do té doby vůbec nebylo v divadle možné, bylo to takové zjevení. Ale nemá to nic společného s tím, jak teď píšu.

A co Shakespeare, který vás tolik inspiroval?
Jako student jsem ho neměl rád, ve škole mě příšerně nudil. Teprve až když jsme měl pár kamarádů herců, začal jsem mu rozumět a oceňovat ho. Můj mladší syn je herec a nedávno hrál Hamleta, byl jsem na něj pyšný, protože byl opravdu velmi dobrý. Nejsem ale příliš povolaný, abych se vyjadřoval k tomu, jak se dnes Shakespeare hraje, protože moc do divadla nechodím.       

Kromě her pravidelně píšete i filmové scénáře, ale ani ty nezapřou vaši poetiku. Například ve filmu Zamilovaný Shakespeare jste nechal mladého dramatika Webstera chodit s myší na rameni a při pohledu na Romea a Julii pak cedil mezi zuby §málo krve, málo krve“. Tenhle humor ale mohou plně vychutnat jen ti, kteří vědí, jaký byl Webster autor. Co tomu říkáte?
Nemyslím, že by to byl problém, je možné, že tomu spousta lidí nerozuměla, nebo pochopili jen část. Možná že ani herci nebyli tak úplně v obraze. Pak byli ti, kteří to pochopili celé, a ti si to prostě užili. Ani bych nechtěl psát scénář, kde všichni přečtou všechno. Člověk přece nemusí vědět sto věcí, aby se mohl podívat na film. Tohle byla romantická komedie, film pro každého. Scénář jsem napsal už dřív, pak několik let ležel, a nakonec se natáčel s jinými herci než s těmi, kteří v něm původně měli hrát. 

Co bylo vaší prvotní inspirací pro Rock´n´roll? 
Je těžké popisovat, jak hra vznikala. Úplně na začátku asi bylo, že jsem chtěl napsat něco o  rocku, který byl pro mou generaci tak důležitý. Pak jsem si přečetl Havlovy eseje, dopisy i znovu některé jeho hry a jeho výměnu názorů s Kunderou, měl jsem ještě nějaké texty o komunismu a také jsem chtěl něco psát o Československu. Vedl jsem také dlouhé rozhovory s Jaroslavem Riedlem, který mně říkal, co bych měl vědět a kde co najdu. Nebylo těžké si to sesbírat. Moje hry jsou často plné věcí, které k sobě nejdou, mám je v hlavě, a tak je použiju a snažím se je pospojovat, možná je to někdy i konstrukce. Tohle je pro mě dost těžké pojmenovat, nemám o sobě žádnou teorii, neprovozuji žádnou analýzu svých her. Divadlo mám rád pro to, jak je skutečné a živé, ať už jde o práci s herci nebo kontakt s divákem, Kdybych chtěl šířit myšlenky, psal bych eseje a ne hry. Hry mají vyprávět příběhy.

Poslední čtvrtstoletí ale režiséři moc netouží po tom vyprávět, jde jim spíš o to hry destruovat v zájmu vlastní vize.
Jsem staromódní, pro mě je důležitý příběh, a kromě toho stále považuju divadlo za záležitost dramatiků, a ne režisérů.
 
Dramatik Tom Stoppard.Byl jste spokojený s českou inscenací?
Líbila se mi. Bavilo mě, když jsem viděl Plastic People před historickou oponou, to byl zážitek. Stejně tak mě bavilo, že pražské publikum mělo úplně jiné reakce než to londýnské. Je to pochopitelné, vycházelo z jiné zkušenosti s tím, co vidělo na jevišti, ale mě to fascinovalo.  

A není Rock´ n´roll přece jen víc hrou o britské politice než o české?
Každý hlas má svou platnost, neznamená to, že jeden má pravdu a druhý ne, může být i několik odlišných pohledů. Je to svým způsobem důkaz, že se podařilo něco sdělit, že divák o tom přemýšlí. V divadelní hře každý vidí to své.

Kde všude se už Rock´n´ roll hrál? Viděl jste všechny premiéry?
Viděl jsem pražskou, berlínskou a newyorskou. Ve Švédsku a v Austrálii, kde hru už také uvedli, jsem nebyl, vím, že se chystá i ve Španělsku. V New Yorku to byla stejná produkce jako v Londýně. 
 
Pochopili američtí diváci, oč jde, nebyla pro ně problematika střední Evropy vzdálená a nejasná?
Myslím si, že hra poskytuje dostatečné penzum informací k tomu, abyste mohla vnímat, co se děje. Není nutné být informovaný do posledního detailu. Vždyť mnoho Angličanů z mé generace ani neví, kdo je to Dubček, v tom bych problém neviděl. Mám rád, když divák něčemu nerozumí, může to pro něj být zajímavé tajemství.

Jak jste vlastně prožíval rok 1968 a srpnovou okupaci Československa?   
Co se dělo v Československu, jsem viděl v televizi a reagoval jsem stejně jako všichni Angličané – viděli jsme, že se stalo něco naprosto nepřijatelného. Neměl jsem nějaké zvlášť odlišné pocity, neprožíval jsem svůj český původ. To byla výchova mojí matky, která měla  názor, že máme nechat svou minulost za sebou. Ona se tím řídila a říkala, když žiješ tady, vykašli se na to, co je tam, to o čem nevíš, ti nechybí.

Vy jste ji nakonec stejně ale neposlechl.
V sedmdesátých letech jsem byl v kontaktu s Amnesty International, angažoval jsem se v několika akcích ve střední a východní Evropě, ze všeho nejdřív jsem byl v Sovětském svazu. Tahle činnost se ale nestala středem mého života, ti, kteří skutečně pomáhali osobám pronásledovaným režimem, byli přímo zaměstnaní v této organizaci. Já jsem se pokaždé vrátil ke svému psaní.

V roce 1977 jste přijel do Československa a sešel se s několika lidmi včetně Václava Havla. Jak vaše setkání probíhala, sledovala vás StB?
Neřekl bych, tedy aspoň jsem neměl pocit, že bych byl pod dozorem. Ovšem já jsem zase nic zvláštního neprováděl, mluvil jsem i s novináři, normálně jsme se sešli a já jsem se ptal. Hovořil jsem i s několika zakázanými spisovateli, myslím, že například s Karlem Sidonem. Hry Václava Havla jsem znal ještě z předchozího desetiletí, jejich poetika mně byla osobně velmi blízká.

Jste přátelé?
Považuji se za jeho přítele a zůstáváme v kontaktu.

Co jste říkal Odcházení?
Byl jsem velice rád, když jsem se dozvěděl, že dopsal novou hru, a začal jsem se na ni těšit.  Četl jsem Odcházení v překladu, a kdyby mně někdo zatajil autora, myslím, že už po třech stránkách by mně bylo jasné, že ji napsal. Je to velice havlovská hra.

Jak je Václav Havel vnímám ve Velké Británii?
Je to prostě slavné jméno současné doby. Jako politik a státník má pověst muže impozantní integrity.

A jako dramatik? Hrají se jeho hry?
Lidé se hlavně zajímají o to nové, takže teď se čeká na britské nastudování Odcházení. Zatím je jeho londýnská premiéra naplánovaná na září.

A jak je to vůbec s českou kulturou v Británii?
Víte, Britové nevědí nic o ničem, takže pokud nevědí nic o české kultuře, není třeba to brát tragicky. A kromě toho, pokud se o něco zajímají, musí to být přeložené do angličtiny.

Vy ale teď do Česka přece jenom jezdíte častěji. Jaký máte vztah k zemi, kde jste se narodil?
Zase tak často tam nejezdím, ale je pravda, že jsem teď mnohem rozpolcenější mezi Anglii a české prostředí než dřív. Od dětství jsem mluvil jenom anglicky a pohyboval se jenom v anglickém prostředí. Takže to, že jsem se náhle stal i Čechem, mě těšilo, najednou jsem se něčím odlišoval, byl jsem exotický. Moje matka umřela v roce 1996 a ona především nechtěla, abych se ohlížel zpět. Chápal jsem to, byl to její způsob, jak přežít. Její smrt mě z toho paradoxně osvobodila.

Máte v Česku ještě příbuzné, dozvěděl jste se ještě, jak to bylo s částí vaší rodiny, která zůstala před válkou doma?
Matka měla čtyři sestry, jedna stačila ještě odjet do Argentiny, ostatní sestry zabili Němci, i moji prarodiče přišli o život za holokaustu. Otec měl jednu sestru. Má v Čechách několik bratranců a jednoho strýce, který nedávno zemřel. Na svého skutečného otce si také nepamatuji, jen z fotografie. Při jedné návštěvě u příbuzných ve Zlíně jsem dostal do ruky fotky, na kterých je bratr a já a také náš pes. Tu fotografii jsem znal od matky. Moc příbuzných mi ale nezbylo. Jsem Angličan, moje rodina je tady, mám čtyři syny a sedm vnuků.

  • 5Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na Lidovky.cz