V poslední větě oddílu o nanebevstoupení autor uvádí: „Oni(učedníci) potom vyšli a kázali po celém světě.“ Tak přímočaré to ovšem nebylo.
Bezprostředně po Kristově nanebevstoupení nebyli učedníci nikterak misijně aktivní, spíše žili ve skrytu a společně prožívali zvláštní pocit osamění, úzkosti a strachu. „Vyjít a kázat po celém světě“ mohli poté, co k tomu byli zmocněni Duchem svatým. Tento přelomový povelikonoční moment křesťané oslavují během svatodušních svátků. Seslání Ducha svatého logicky uzavírá trojici pilířů křesťanské víry: Kristovo narození(Vánoce) má své pokračování v jeho oběti a zmrtvýchvstání(Velikonoce) a vyvrcholení v událostech, které si připomínáme během svatodušních svátků. Proto má Duch svatý takový význam jako třetí osoba trojjediného Boha. Tak jako byla nutná fyzická přítomnost Ježíše – Božího Syna v lidském společenství, aby mohl být ukřižován a vzkříšen, byla nutná přítomnost Ducha svatého ve společenství učedníků, aby se z nich mohli stát apoštolé a v důsledku jejich misijního působení mohla vzniknout do dnešních dnů existující křesťanská církev.
