Školní budova má o letních prázdninách divnou atmosféru: prázdnými chodbami se prohání pach čerstvého laku, žádné halekání žáků, jen na záchodových dveřích se tiše skví stále stejné vzkazy. Ředitel PORGu, po roce ’89 prvního soukromého gymnázia v Česku a dnes jedné z nejprestižnějších středních škol v republice, Václav Klaus junior (38) se možná proto rozhodl usednout k rozhovoru na lavičku ve školní zahradě. „Tamhle pod tu višeň chodili žáci kouřit, i vaše dcera,“ dívá se káravě na redakčního fotografa. Říká se o něm, že je mimořádně schopný a mimořádně - hádejte co? Arogantní. „Asi nebudu jediný z rodiny, komu se předhazuje, že se chová arogantně,“ říká učitel matematiky, zeměpisu a volitelného předmětu šachy. Jako každému kantorovi mu začátkem září začíná šichta. Navíc má před sebou velký projekt: Chce do roka a do dne vybudovat novou školu, která by byla zakončena mezinárodní maturitou, a otevírala tak českým studentům dveře na zahraniční univerzity. A má na to sto milionů korun.
Dovolím si hned trochu provokace: Je dnes vůbec vzdělávání potřebné, když veškeré vědění leží na dosah myši? Nejsou teď důležitější sociální dovednosti a morální návyky?
Určitě ne. Vzdělanost je pořád stejná. Tyhle módní proklamace slouží jen pro uši přitroublé veřejnosti a novinářů, kteří se zřejmě jen tak ptají, ani si to sami nemyslí. Prostě buď něco umíte, čtete knihy a díky tomu dosahujete vzdělání, anebo ne. Já rozhodně žádný odklon nepozoruji. A k tomu memorování: když se učíte cizí jazyk, taky memorujete slovíčka, bez toho vám jakákoli sociální adaptabilnost, nebo jak jste to nazvala, nebude k ničemu.
Přece nechcete tvrdit, že od dob, kdy jste sám chodil do školy, se nic nezměnilo?
V řadě předmětů nedošlo k žádné výraznější změně, ať jsou to cizí jazyky, matematika, výtvarná výchova, taky filmy... Koneckonců všechny pořádné filmy byly natočeny tak třicet let před touhle dobou, takže ani tam žádnou obrovskou změnu nevidím. Je samozřejmé, že u přírodovědných disciplín došlo v některých oblastech k výraznému pokroku, ale že by se to dotýkalo zrovna základního nebo středního školství, to nespatřuji. Učitel a žák tady budou vždycky, já myslím, že nějaký e-learning tohle spojení nikdy nenahradí. Máme sice ve třídě dataprojektor, můžeme se rovnou připojit na internet a leccos je pohodlnější, ale to není žádná revoluční změna. I výchova k morálce byla důležitá vždycky a bude i nadále. Ale je věcí celé společnosti, rodičů, rozhodně to není výlučné poslání školy. Ve škole by ale určitě měla být latentně demokratická atmosféra. To znamená, že se tam děti příjemně cítí, že jsou tam jasná pravidla, vzájemná slušnost a tolerance.
Výuka je v mnohém pohodlnější, na druhé straně je ale taky snadnější opisovat. Opisují žáci, profesoři i vědci, jak se občas provalí...
Já to úplně nesnáším. To je zřejmě pozůstatek doby, kdy se tady všelijak bojovalo proti bolševikovi a tohle byl jeden z takových velice divných prostředků. Ale na západ od našich hranic, zvláště ve Spojených státech, kde máme řadu partnerských škol, se to prostě nedělá. Ten člověk šidí především sám sebe. My jsme ve škole vyslali jasný signál, že to rozhodně nebereme jako standardní jednání. Když student metodou ctrl c, ctrl v napíše seminární práci, tak propadne a má to další konsekvence.
Jak se vlastně vychovává k odpovědnosti?
Při tom je asi nejtěžší, což platí i v rodině, být důsledný. Dodržet to, co proklamujete. Že když nenastane A, tak nastane B.
Vaše gymnázium je výběrová škola, takže je vás docela dobře možné považovat za experta na chytré mladé Čechy. Jací jsou?
Já učím asi čtrnáct let. Byly doby, kdy jsem k žákům měl věkově blíž a měl s nimi výraznější interakci než teď, kdy už jsem ředitel středních let. Zdá se mi, že dnešní mladí jsou výrazně konzervativnější, třeba ve vztazích kluci-holky, než jsme byli my. Možná jsou taky asertivnější a většina z nich už v těch sedmnácti ví, co chce. Ale nechtěl bych dělat nějaké velké soudy o celé mladé generaci. Řekl bych, že je to zhruba stejné, jako to bylo vždycky.
Když nedávno zemřeli krátce po sobě režiséři Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni, váš otec v Lidových novinách napsal, že film byl v dobách jeho mládí „hlavním prostředkem utváření norem, osobních vzorů a vzorců chování“. Řekl byste, že podobně působí nějaké filmy na mladé i dneska?
Tak my tady na škole máme filmový klub a chodili jsme taky, dílem povinně, do kina Aero, mimo jiné i na Bergmana. No a když to řeknu po pravdě, tak třetina studentů si tam u toho esemeskuje, třetině to přijde zajímavé a třetina je u vytržení. Ale ani za našeho mládí přece nebyl Bergman nějaká masová záležitost.
Jak vnímají vlastenectví? Má pro ně ještě smysl národní hrdost, tedy jindy než při hokeji?
Obávám se, že odklon od vlastenectví tady trochu je, i když určitě ne u všech. Ale na druhou stranu - můj pradědeček bojoval na Piavě a byl to podle všech vzpomínek velký vlastenec, který brečel, když slyšel českou hymnu. A já jsem taky vlastenec a nedovedu si představit, že bych žil někde jinde. Ale u hymny nebrečím, dokonce ani u hokeje nebrečím. Spíš jsem někdy dojat. Třeba když měl pohřeb generál Peřina. To jsou momenty, kdy člověk cítí takovou tu jasnou linku života, jako že to je něco velmi krásného. V něčem vlastně nedostižného.
Mimochodem, máte ve škole i vietnamské studenty?
Dělají k nám zkoušky každoročně, ale zatím se k nám nikdo nedostal. A já bych byl rád, protože by to bylo veselejší a v něčem jiné. Určitě to brzy nastane a rozhodně se těším.
Viděl jste film Vratné lahve? Je to jen filmová nadsázka, že být učitelem je dneska horor, protože žáci jsou čím dál drzejší?
Ten film jsem neviděl. Ale pro mě to horor v žádném případě není, i když se mi to lehko říká, protože na našem gymnáziu bereme každého pátého nebo šestého a všichni rodiče žáků jsou vysokoškoláci. Na druhou stranu ve společnosti obecná úcta k učiteli určitě klesá a je možné, že na řadě škol je ta práce nepříliš povznášející. Ale já si myslím, že kvalitní kantor, ať přijde do jakéhokoli prostředí, se prosadí.
V tom filmu je ještě jeden zajímavý motiv: drzý žák, který Zdeňka Svěráka dožene k odchodu ze školy, je synem sponzora školy. Vy jste nedávno pro svou školu získal dotaci 100 milionů korun od generálního ředitele ČEZu Martina Romana. Má pan Roman na PORGu dítě?
Nemá, jeho děti jsou myslím ještě malé. Dost možná je bude mít právě na té nové škole, kterou chceme za jeho peníze vybudovat. Ale chtěl bych zdůraznit, že ty peníze jsem nedostal já, dostala je naše obecně prospěšná společnost. Už teď se na mě totiž obracejí lidé, jestli bych jim třeba tak deset nepůjčil...
Čistě teoreticky, mohlo by si dítě pana Romana dělat ve škole, co by chtělo?
Nám přispívá asi šedesát procent rodičů na různé obecně prospěšné školní účely. A já jsem nikdy nerozlišoval, kdo z nich dal dvacet tisíc a kdo pět.
Počkejte, teď mluvíme o sto milionech...
No... já si myslím, že by se to nedalo dělat, kdyby se člověk měl ohlížet na to, že to dítě se musí nějak zvlášť šanovat.
Takže za velký přestupek byste ho opravdu byl schopen i vyloučit ze školy?
Proč by to nemělo jít? PORG je známý tím, že nepřijal několik dětí členů správní rady. V tomhle jsme opravdu transparentní. V lecčems jiném by mi někdo mohl leccos vytýkat, ale že bychom se nechovali ke všem stejně, to určitě ne. A dokud tady budu, tak to dodržím, protože by mě ta práce nebavila, kdybych měl dělat placeného kašpárka.
Proč myslíte, že Martin Roman dal peníze zrovna vám?
To je přece otázka na pana Romana. PORG má za sebou sedmnáctiletou, poměrně kredibilní historii a prostě se to zřejmě potkalo. My jsme měli projekt rozvoje školy a on měl zrovna přání nějakého altruismu.
Rozhodně nechci zlehčovat altruismus. Ale selský rozum říká, že pan Roman je schopný manažer a zřejmě považuje to spojení pro sebe za výhodné.
A v čem jako myslíte? Já si nedovedu představit, v čem by to pro něj mohlo být výhodné. Tak asi chce být spojen s něčím, co doufá, že bude pozitivní. Čili v tomto smyslu je to takto. Ale jsou to jeho peníze. A nevím, jestli vy jste dala desetinu svého majetku na dobročinné účely v posledním roce. Já třeba ne, byť tedy s manželkou přispíváme. Takže to ať si každý zamete nejdřív před vlastním prahem ve své dobročinnosti!
Na internetových stránkách PORGu je i školní časopis PORGazeen, kde nedávno proběhla anketa: Jak hodnotíte vstup donátora do školy? Z 99 respondentů jich 79 řeklo, že negativně. Co si o tom myslíte?
Nemyslím si o tom nic. Samozřejmě takové ty skupiny kolem školy, rodiče, bývalí žáci, učitelé, ti všichni mají pocit, že ta škola je tak trochu jejich. Ale já jsem v životě na tom serveru nebyl. Anonymní internetové diskuse ze zásady nikdy nečtu, na to nemám čas. Stejně jako si nečtu nápisy na záchodě.
Jaká vlastně bude nová škola, kterou chcete otevřít už v září příštího roku? Bude internátní?
Internátní nebude určitě, to v Čechách nemá tradici. Marketingový název bude Nový PORG. A bude to první ryze česká škola smezinárodní maturitou IB, kam budou chodit české děti. Nebude to taková ta mezinárodní škola, kde je dvacet Američanů, šestnáct Rusů a jeden Čech a čeština je volitelný předmět. Chceme tam mít i základní školu, jakousi přípravku, která by měla výrazně rozšířenou angličtinu. Chceme učit české reálie, ale na té úrovni, aby dítě mohlo po maturitě studovat dvojjazyčně, aby mohlo dostat stipendium na přední zahraniční univerzitě. A chci, aby tam byla atmosféra, jako je tady, aby si děti nezamykaly skříňky a neubližovaly si. Tak či onak prvního října zahájíme kampaň a vše bude na internetu.
Když do té školy budou děti chodit už od první třídy, nebudou vyrůstat trochu jako ve skleníku?
Tak to je samozřejmě velké nebezpečí, ta skleníkovitost. Ale jsou školy, i tady v Praze, kde jsou děti od školky až do maturity. Na PORGu se to snažíme přerušit aspoň tím, že vysíláme děti na rok na naše partnerské školy do zahraničí.
Školné bude, alespoň jak jsem našla na internetu, zhruba třikrát dražší než na PORGu (kde činilo ve školním roce 2006/07 30 000 Kč). Takže počítáte s tím, že to bude škola pro trochu jinou klientelu?
Tak třikrát dražší, to je asi maximum. Ale především díky tomu daru budeme mít široký vějíř stipendií, škola by měla být dostupná pro všechny. O klientele nechci spekulovat. Já taky nikdy děti nedělil podle toho, jestli je tatínek vědec nebo podnikatel. Ani to většinou nevím.
Ve světě se ale v poslední době výrazně prosazuje tendence, že by se děti do 15 let neměly oddělovat, protože to podporuje elitářství...
Elitářství neelitářství... My jsme taky s manželkou obešli základní školy na Praze 8 a taky jsme vybírali školu, kam chceme naše děti dát. Takže o tom se sice hezky mudruje, ale nakonec stejně vybíráte ústav, kde by se vaše dítě dobře cítilo, nemlátili ho tam a něco se tam naučilo.
Podle čeho jste pro své děti vybírali školu?
Doporučení známých. Dojem ze dnů otevřených dveří. Ale každý rodič hledá něco jiného a nerad bych do toho rodičům mluvil. Někdo hledá větší disciplínu, někdo zase větší volnost, někomu záleží na akademické kvalitě a na certifikátech vzdělání, jiný chce, aby jeho dítě prožilo osm hezkých let. Já osobně bych byl rád, aby moje děti, až skončí střední vzdělání, uměly nějaký cizí jazyk dokonale. Aby jim škola otvírala okna, třeba i k tomu Bergmanovi. Mě zajímají školy, které se o něco snaží, ať už jsou státní, soukromé, církevní nebo bůhvíjaké.
Existuje už u nás nějaká škola, která má ambice být školou pro elitu?
Já nevím, já sám takové ambice nemám. Jsou školy v Praze, které stojí šest set tisíc ročně. Tak tam už se asi nikdo kromě horních deseti tisíc moc nedostane.
Zatímco některé školy bojují o žáky, vy na PORGu máte převis poptávky. Pociťujete nějaké tlaky od rodičů? Nabízel vám někdy někdo úplatek?
Tak jako přímo, natvrdo, jsem to nezažil. Ale měl jsem pár takových rozhovorů, kdy se rodiče přišli jako informovat a při tom naznačovali, že by dokázali škole pomoct. Na to jsem nikdy nereagoval. Ale ke kapacitě škol vám řeknu zajímavou věc: Když my tady chceme zvýšit počet žáků o dvanáct, tak musíme složitě žádat ministerstvo, což je zase věc, která ukazuje, jak je ten systém opravdu hodně centrálně řízený a jak silně regulující je pozice státu.
Kolik procent vašeho rozpočtu dělá dotace od státu?
Asi 40 procent. V Čechách je to teď tak, že skoro každá škola bere jiné peníze na žáka, protože se to liší podle oborů, velikosti obce a kýho čerta dalšího. Ten systém je totálně nepřehledný a rozdíly jsou někde až dvojnásobné. A velice často se dodotovávají poloprázdné školy, a naopak těm naplněným, teďka mluvím o státních školách, se bere.
Pozná ředitel soukromé školy, že se vyměnil ministr školství? Nebo je to pro něj zanedbatelná věc?
Takový ten centralizační, unifikační tlak výrazně polevil. Byly doby před těmi čtyřmi pěti lety, kdy jsem denně otevřel noviny a našel nějakou už hotovou nebo připravovanou vyhlášku a zákon, který školství vracel mílovými kroky zpátky ke komunistickému systému. Teď je poměrně klid, školám, které se to snaží dělat po svém, se dýchá volněji. Na druhou stranu se z těch přijatých zákonů a vyhlášek nezrušilo takřka nic, pouze se odložila státní maturita o dva roky. To kyvadlo neletí nazpátek, jak bych si představoval.
Kdybyste se stal ministrem školství, jaké první opatření byste udělal?
To je, jako byste se mě zeptala, co bych udělal, kdybych se stal kosmonautem! Ale nejdřív ze všeho bych asi začal rušit všechny ty omezující vyhlášky, jako je státní maturita, jedna přihláška a dost na střední školy. Snažil bych se, aby školy předvedly více samy a byly svobodnější. Například máme zákon o pedagogických pracovnících. A když budete mít nositele Nobelovy ceny za fyziku, tak vám nesmí učit ani volitelný předmět, protože není „aprobován“. Jako další krok bych se snažil udělat transparentnější systém financování. To se dá snadno spočítat: Jeden žák - padesát tisíc. Ty peníze by měli dostat ve formě nějakého voucheru rodiče, a ať si vyberou, kam děti dají.
Když jsem o vás mluvila s vašimi žáky, většinou říkali: jako ředitel má vynikající výsledky, ale občas působí arogantně. „Když má den, tak se chová fakt drsně,“ napsal mi doslova jeden váš student...
Tak každý má nějakou letoru. A asi nebudu jediný z rodiny, komu se předhazuje, že se někdy chová arogantně. Já bych řek’, že je to často taky proto, že se nesnažím schovávat za nějaká jiná rozhodnutí. A když si něco rozmyslím, tak se to taky snažím prosadit. Ale zase si nemyslím, že bych nebyl přístupný zpětné vazbě. A jestli jsem za těch třináct let někdy zvýšil hlas na nějakého žáka, tak to bylo maximálně jednou dvakrát. Já se víc rozzlobím na svoje vlastní děti doma, protože to se mě daleko víc emocionálně dotýká. Tady to beru hodně jako práci, málokdo mě dokáže rozčílit.
Jaký jste byl vy sám žák?
Z hlediska prospěchu ne špatný, zvlášť v předmětech, co mě bavily. Maturoval jsem s jednou dvojkou a samýma jedničkama, a to ještě jen proto, že mě češtinářka neměla ráda. Ale jinak jsem byl poměrně drzý žák. Neměl jsem rád bezduché příkazy a dost často jsem taky učitele karikoval. Byl jsem docela dost zlobivý žák a několik důtek jsem schytal. Taky jsem byl párkrát za školou.
Co jste dělal za školou?
Šli jsme s partičkou někam na Petřín nebo tak něco. Takový pánský výlet za školu, moc holek tam bohužel tehdy nějak nebylo.
Věděl otec, že chodíte za školu?
Stalo se to dvakrát nebo třikrát a myslím, že se to nedozvěděl. To bude teď pro něj novinka!
Byl otec vaším vzorem? Nebo jste měl potřebu se vůči němu spíš vymezovat?
Já jsem neměl nikdy s rodiči nějaké vážnější rozepře. No a pravda je, že člověk nejvíc vychovává, když nevychovává. Já vždycky viděl, že otce něco zajímá, že neleží na kanapi u televize. On je na sebe opravdu přísný, myslím výrazně víc než ostatní lidé. Taky jsem měl vždycky rád jeho konzistentnost. Co si myslel a hájil celý život, to dělá hlava nehlava pořád.
Neměl jste v dětství mindrák z jeho pracovitosti?
Já jsem byl opravdu celé dětství přesvědčen, že je to úplná meziplanetární ostuda, jak jsem línej. Tedy až do chvíle, kdy jsem začal sám pracovat a zjistil, že je spousta lidí, možná dokonce většina, kteří jsou ještě daleko línější než já. To jsem se trošku uklidnil.
Otec vás prý i na rodinných výletech zkoušel z anglických slovíček...
To jo. My měli ještě ke všemu trabanta a tohle zkoušení se většinou odehrávalo v kopci na Votice, když se jede k nám na chalupu. Řítili jsme se rychlostí čtyřiceti kilometrů za hodinu, tam to ten dvoutakt fakt vařil. Pamatuju se, že tam se mi do toho nikdy moc nechtělo.
Visí vám otcovy portréty v učebnách?
Při maturitě ano. Jinak jsme portréty teda neměli nikdy, ani bývalého, ani současného prezidenta, protože teď se to povinně nedodává a my jsme to nekupovali. Táta se sem někdy chodí dívat, jak hrajeme šachy. A jednou se tu stavoval, myslím že cestou do Pardubic, něco posílala maminka mé manželce nebo něco takového. Tak to bylo trošku větší haló, že tady zastavila ta černá auta a naši žáci šli zrovna na oběd.
Hrajete někdy se svým tátou šachy?
Já jsem šachy hrál závodně jako dítě asi do deseti let, to jsme spolu hrávali často. Pak jsem závodně lyžoval a už se věnoval jenom tomu lyžování. Ale tady jsem se k šachům zase vrátil, založil jsem ve škole šachový klub. Určitě jsem s tátou od těch deseti let nehrál.
Kdo koho tehdy porážel?
První sport, kde jsem ho porazil, byly právě šachy. Pak ping-pong, potom nějaké to běhání, střední tratě... Tenis s ním už právě nehraju z toho důvodu, že v něm jsem ho ještě nikdy neporazil. Aby měl aspoň něco.
Jak nesl prohru s klukem?
Nevím..., hezky. Každý má přece radost, když je jeho dítě na něco šikovné. Ale hrávali jsme urputně, my jsme oba u sportu takoví bojovní. A mě baví, že jsou šachy soutěživá hra. Je to souboj jako v boxu, jen ti dva proti sobě, akorát se to odehrává na té desce. My tady teď hrajeme za školu, máme tři družstva, a když člověk hraje i za družstvo, nechce to ostatním zkazit. Je to hezký a taky levný koníček.
Už dal nějaký žák mat vám?
Nóóó... tak za to áčko, nejlepší družstvo, hraje jeden náš letošní absolvent a ten je ratingově zcela rovnocenný. Už mě několikrát porazil. Ale moc to neprožívám. Buď bych s tím musel něco dělat, třeba začít víc trénovat, nebo si zkrátka musím říct, že takovej je holt život.
Jak často jezdíte se svými třemi dětmi do Lán?
Poměrně zřídka, ale zrovna myslím příští neděli tam jedeme na nějaký nedělní oběd, abychom taky někdy viděli rodiče.
Těší se tam děti, nebo je to spíš nudí?
Já nevím. Ten zámek je samozřejmě hezký, ale na druhou stranu tam kromě procházky není moc co dělat. Takže my tam většinou strávíme den, děti proběhnou těch tři sta komnat, honí se tam, my na ně hartusíme, aby nic nerozbily, a zase jedeme domů. Naše děti to berou jako normální, že jejich dědeček je každý den v televizi. Samozřejmě že spolužáci ve škole to vědí, ale nikdy jsme ještě nemuseli nic řešit. V něčem je to hezké, například když děda vzal našeho Vojtíška na fotbal na mistrovství světa, kam by se asi jinak těžko podíval. Ale na druhou stranu vás to omezuje, okolí se na vás dívá s předsudky, takže se snažíte nedělat ostudu. V tom já žiju taky.
Chtěl byste, aby vaše děti jednou chodily na Nový PORG?
Proč by ne? Určitě jsme na to smanželkou připraveni. Oba vyděláváme, tak bychom si to snad mohli dovolit. Dokonce možná že bych se ještě mohl vejít do nějaké té stipendijní kategorie. Že bych to měl třeba o trošku levnější...
