Podle britského historika Tonyho Judta vyhrál Západ studenou válku díky hodnotám, které po jejím skončení sám odhodil.
Jde především o „sociální demokratismus“, všeobecně sdílené přesvědčení, že stát je nutným korektorem slepých tržních sil.
Zle se vede zemi, která padla za oběť překotným změnám, kde se hromadí bohatství, ale lidskost upadá – tímto citátem z irského romanopisce Olivera Goldsmithe uvádí britský historik Tony Judt (* 1948) svou poslední publikaci Ill Fares the Land. Vzhledem k těžké nevyléčitelné chorobě, která jej paralyzovala, půjde zřejmě o poslední práci profesora New York University, odborníka na dějiny Evropy a zejména Francie.
Goldsmithova pochmurná věta byla vyslovena v kontextu britské urbanizace a industrializace osmnáctého století. Tony Judt ji vztahuje k dnešní době a mimoděk tím naznačuje, že současná společenská přeměna je co do své hloubky srovnatelná s onou před dvěma stoletími. Judtova studie je kritikou současné západní společnosti a v určitém smyslu také autorovou filozofickopolitickou závětí.
Diagnóza současné krize Úvod své knihy věnoval Judt interpretaci závažných posunů ve vědomí společenské sounáležitosti a povinností z ní vyplývajících, k nimž došlo u politicky důležitých vrstev atlantické civilizace po pádu Berlínské zdi. Náběh k této kritické bilanci najdeme již v jeho předchozí rozsáhlé práci Poválečná Evropa, která byla jako jediné jeho dílo přeložena i do češtiny. Tu uzavírá konstatováním, že globální boj Západu s komunismem skončil sice triumfem prvního, ale závěry, které z toho vedoucí elity vyvodily, znamenaly v mnoha ohledech odklon právě od těch zásad, jež triumf umožnily.
Náš dnešní život podle Judta charakterizuje rostoucí nerovnost skoro v každém ohledu. Nejvýstižněji ji ilustruje křiklavý rozdíl mezi osobním přepychem na jedné straně a zanedbaností veřejného sektoru na druhé. Odráží současný stupeň úpadku smyslu pro potřeby a zájmy celku a podrytou společenskou soudržnost a solidaritu. Převládl sobecký ekonomismus, hmotný prospěch jednotlivce se stal univerzálním kritériem dobra a zla. Autor se neomezuje na všeobecnou kritiku mravů, ale na řadě diagramů a map dokládá vztah mezi rovností příležitostí („sociální spravedlností“), klimatem důvěry a solidaritou v různých evropských zemích. Zvláštní pasáž vyhradil americkým variantám jednotlivých krizových jevů, které shledává také v Británii a na evropské pevnině. Jeho dlouholetá zkušenost badatele a vysokoškolského učitele ve Spojených státech mu umožňuje rozeznat a osvětlit sociální problematiku sdílenou na obou březích Atlantického oceánu. Jako pedagog měl příležitost pozorovat zejména změny, které tam nastaly v myslích mladých lidí, u generací nastupujících po roce 1989. Těm také svou studii výslovně věnoval.
Za jeden z hlavních pilířů společenskomravního klimatu, „které jsme ztratili“, považuje Judt „keynesiánský konsenzus“, obecný souhlas s principy ekonoma Johna Maynarda Keynese. Podle nich má stát životně důležitou úlohu v ekonomickém procesu a v případě stagnace nebo jiné vážné poruchy může racionální akcí přivodit ekonomické oživení. Naproti tomu obraz takzvané neviditelné ruky trhu, spontánně korigující všechny nedostatky, nabízený klasickou ekonomickou teorií, není než působivou metaforou, která je nebezpečná v tom, že v kritické situaci brání nápravnému zásahu veřejné moci. Politické elity zejména ve Spojených státech dopustily, aby se ve vážné diskusi o ekonomických otázkách kladlo rovnítko mezi jakoukoli účastí státu na hospodářském procesu a socialismem, chápaným jako radikální socioekonomická přestavba podle sovětského vzoru. Kolosální neúspěch sovětského experimentu při této pochybné logice neprávem diskreditoval i důmyslnou a úspěšnou Keynesovu ekonomickou strategii, které Západ vděčí za překonání hospodářské krize třicátých let. „Úrodu spásly kobylky“ Ztotožnění iniciativy státu v ekonomické oblasti s komunismem otevřelo dveře k postupnému odbourání podstatné části nezbytných dozorčích funkcí veřejné moci v ekonomice. Trh byl „uvolněn“ a deregulován. Nic už nebránilo rozvinutí jeho přirozeného sklonu k oligopolizaci amonopolizaci. V tomto ovzduší se vytratil hlavní tmel sociální soudržnosti: důvěra v systém, pocit sounáležitosti a vědomí společného zájmu. Proto nepřekvapuje, že v současné západní společnosti není místa pro ctižádostivé myšlenky a cíle, které charakterizovaly léta šedesátá, jako bylo například americké hnutí za občanská práva, konkrétně za uvedení do praxe ústavou zaručené rovnoprávnosti ras a pohlaví nebo „válka za odstranění bídy“ vedená pod patronátem prezidenta Lyndona Johnsona.
Judt soudí, že rok 1989 představoval jedinečnou šanci přetvořit celý region na základě tehdy sdíleného hodnotového systému a osvědčených mezinárodních institucí. Příležitost však byla promarněna v samolibém zadostiučinění. Také o studené válce se dá říci to, co platí o řadě válek jiných: byla nakonec vyhrána, ale mír po ní se prohrál. Podle autorových slov „úrodu let 1989–2009 spásly kobylky“.
Čtenář si postupně uvědomí, že má před sebou víc než jen pronikavou kritiku současné euroamerické společnosti. Rýsuje se tu ucelená a originální filozofie jejích dějin se specifickým pojmoslovím. Klíčovým termínem je „sociální demokracie“, zmíněný hned v úvodu knihy. Pojem na první pohled budí obavy z možného nedorozumění, ale ve skutečnosti, jak je tu pojat, naopak spíš pomáhá objasnit nedorozumění staršího data. Sociální demokracie nebo, chcete-li, „sociální demokratismus“ v tomto případě neznačí politickou stranu ani hnutí, ale vyjadřuje to, co mají na mysli američtí zastánci cílevědomé společenské přeměny a jejich odpůrci, když hovoří o „liberálech“ a o „liberalismu“.
Dynamika moderních dějin atlantického společenství spočívá podle Judta v zápase mezi sociálně-politickým programem inspirovaným duchem sociální demokracie a konzervativním přístupem ke společenským problémům, který ponechává utváření ekonomických poměrů slepým silám trhu. O tom, které stanovisko převládne, rozhodne dané sociálně-mravní klima. Drama údobí po studené válce je dílem povážlivého odklonu od vědomí společných zájmů a povinností a kolektivní odpovědnosti k egocentrickému postoji „Jen já!“. Nejzřetelněji se to projevilo polarizací společnosti americké, ačkoliv ušetřen nezůstal ani žádný jiný národ atlantického uskupení.
Čeština jako psychoterapie V knize Zle vede se zemi i Poválečné Evropě najdeme množství citací z českých autorů. Kapitolu o vzniku studené války v poválečné Evropě uvádí autor známým výrokem Františka Palackého, který odmítal mezinárodněprávní osamostatnění jednotlivých národností rakouské říše, protože „považte, jaký skvělý základ by to byl pro světovou moc ruské monarchie!“. V záhlaví jedné z dalších kapitol této knihy cituje Judt vzpomínky Milana Kundery na počáteční nadšení a víru českých komunistů. Slovo dostal, a to víc než jednou, i Václav Havel. Českého čtenáře Judtových prací možná překvapí, že autor někdy čerpá i z materiálu, který pravděpodobně existuje pouze v originále. Klíč k porozumění této zvláštnosti podává Judt sám: umí totiž česky.
S českým vědeckým a uměleckým děním se Judt seznámil víceméně náhodou, když se roku 1981 zastal Jana Kavana proti povýšenecké kritice se strany svého váženého britského kolegy, historika E. P. Thompsona. Český myšlenkový svět ho nakonec zaujal natolik, že se rozhodl naučit se česky. Nebyl to, ujišťuje nás Judt ve svých vzpomínkách publikovaných v The New York Review of Books, chvilkový vrtoch intelektuála motivovaný zvědavostí, ale pevné rozhodnutí, o to pevnější, že k němu dospěl v době hluboké osobní krize, k níž nemálo přispěl jeho definitivní rozchod s novou francouzskou filozofií. Doslova píše, že „čeština ho spasila“. Po patřičné námaze si Judt osvojil její dobrou pasivní znalost. Mohl číst knihy Karla Čapka i Václava Havla. Jazyk ovládl tak plynně, že byl schopen oklamat estébáky v civilu, kteří postávali před domy jeho pražských hostitelů a otázkou, kolik je hodin, testovali, zda není cizinec. Při cestách do Československa v letech před sametovou revolucí si Judt troufal vzít na sebe funkci „pěšáka malé armády pašeráků zakázaných knih“.
Judtova fundamentální kritika současného sociálně-morálního klimatu v Evropě a Americe plní naléhavý úkol, který již po dvě desetiletí čeká na kompetentního historika a sociologa. Ve svazku, který máme v rukou, bilancuje autor dosah onoho globálního střetnutí, zejména lekce, jež odtud plynou pro správné ocenění užitečnosti institucí, o něž se tehdy vedl spor: vlastnictví výrobních prostředků, centrální a dlouhodobé plánování, role veřejné moci v ekonomickém procesu a celkový vztah mezi hospodářským a politickým systémem v průmyslové společnosti. Největší důraz však klade na skutečnost, že sociálně-morální ovzduší, které po rozuzlení této konfrontace, pro svobodný svět příznivém, na Západě převládlo, dává spíš důvod ke zklamání. Opravňuje pochyby, zda naděje vkládané do sociálnědemokratického momentu od 30. let minulého století byly oprávněné.
Závěrečná kapitola Judtovy studie vyznívá dost skepticky. Autor připomíná, že vlna optimismu po listopadu 1989, charakterizovaná myšlenkami a představami jako „konec dějin“ a následovaná vystřízlivěním, má nejednu obdobu v blízké i vzdálené minulosti. Uvádí příklad pacifistické kosmopolitní nálady, která předcházela první světové válce, a ilustruje ji tehdejším vzájemným vztahem Českých zemí a Rakouska. Hospodářské poměry a zájmy všech národností podunajského soustátí přesvědčivě ukazovaly na výhody pokojného soužití a zachování Rakouska-Uherska; jak to ale v politické zatěžkávací zkoušce nakonec dopadlo, je obecně známo. Účelnost a prospěch nejsou tedy pokaždé dostatečně pádnými argumenty. To platí bohužel i v soutěži mezi politickými koncepcemi a programy – sociální demokratismus nevyjímaje. Judt připouští, že k jeho návratu bude třeba víc než uznání, že alternativy nejsou o nic lepší.
Bushův paradox Zle vede se zemi končí dodatkem nazvaným Co ještě žije a co odumřelo ze sociálního demokratismu? Autor si filozofií dějin, kterou vyčítáme z jeho úvahy, není docela jist. Je přesvědčen, že sociálnědemokratická politická perspektiva se zrodila v podmínkách světa organizovaného na principu národního státu a že postupující globalizace ztíží její šance. Sociálnědemokratický program by naopak mohl najít novou příležitost v nových nadnárodních ohniscích politické moci, která v procesu globalizace vznikají.
Judtova diagnóza je velmi střízlivá a málo povzbuzující. Čtenář možná nebude jeho skepsi docela sdílet, zejména pokud jde o mentalitu důležitých vrstev, na předním místě mladých voličů. V zemi, která podle jeho názoru nejvíc „padla za oběť překotným změnám“, ve Spojených státech, lze pozorovat obrat v sympatiích a názorech; svědčí o tom nedávné volby. Ještě okatější je snad paradox, že podnět k nejodvážnějšímu zásahu státní moci do hospodářského procesu dala ultrakonzervativní vláda prezidenta George W. Bushe, když mnohamiliardovými injekcemi oživila klíčový průmysl a banky a bezděky se tak přihlásila ke „keynesiánskému konsenzu“, jehož zániku Tony Judt tak želí.
***
Náš dnešní život podle Judta charakterizuje rostoucí nerovnost skoro v každém ohledu. Nejvýstižněji ji ilustruje křiklavý rozdíl mezi osobním přepychem na jedné straně a zanedbaností veřejného sektoru na druhé.
Češtinu Judt ovládl tak plynně, že byl schopen oklamat estébáky v civilu, kteří postávali před domy jeho pražských hostitelů a otázkou, kolik je hodin, testovali, zda není cizinec
BIBLIOGRAFIE Tony Judt Ill Fares the Land Vydalo nakladatelství The Penguin Press, New York 2010, 256 stran. Poválečná Evropa V překladu Dalibora Výborného vydalo nakladatelství Slovart, Praha 2008, 986 stran. Historian’s Progress In: The New York Review of Books, vol. LVII, # 1–9, New York, January – July 2010.
O autorovi| Zdeněk Suda, Autor (* 1920) je emeritním profesorem sociologie na Pittsburské univerzitě. politolog
