POLEMIKA
Přečetl jsem ve středečním vydání LN soud novinářky Jany Machalické nad uplynulou divadelní sezonou, ve kterém znovu účelově oživuje kauzu Daniela Dvořáka a jeho odvolání z funkce ředitele Národního divadla v Praze (Divadelní sezona s nápady tří ministrů, LN 8. 8.). Neví-li Jana Machalická, proč byl Daniel Dvořák odvolán, bylo by vhodné doporučit jí změnu žurnalistického zaměření. Domnívá-li se, že tehdejší ministr (autor této stati) zůstal veřejnosti odpověď dlužen, pak by to mohla být kupříkladu novinářka, která by po informacích žíznivší veřejnost mohla snadno napojit. Podkladů je dost, jenže se nehodí do krámu.
Důvody ke změně vedení ND
V Národním divadle byly provedeny dva audity. Již výsledky toho prvního, který nařídil ministr Jandák a jehož všechny podrobnosti nemohly být v celém rozsahu zveřejněny (všichni voláme po právním státu), obsahovaly dostatek důvodů ke změně ve vedení ND. Ten druhý, vnitřní a veřejný, zaměřený především na hospodářství opery ND potvrdil naprosto zřetelně, že se vedení ekonomicky pohybovalo za hranicí únosnosti a zcela mimo pravidla nakládání s veřejnými prostředky. Tak si to shrňme. Na některá představení byly vynakládány enormní prostředky, aniž by byl zaručen finanční návrat nebo umělecká bomba. Technické služby pod správou ND vyráběly s obrovským předražením, o čemž vedení divadla vědělo. Na mnoha inscenacích se výrobně podílely soukromé dílny MozArt, které byly, byť nikoliv papírově, v egidě pana ředitele Dvořáka. Ten navíc této společnosti během letních prázdnin pronajímal objekty ND včetně operních inscenací nastudovaných pro ND. Tomu se říká job (džob). Ten byl navíc umocněn i tím, že v několika koprodukčních operních dílech, kdy sám sebe zaměstnával jako scénografa, inkasoval ing. Dvořák honoráře mnohonásobně převyšující běžný český standard (honoroval se v eurocenách). Nad takto pracující výdělečnou mašinou, kde je pozlacený císařský reterát jen ironickou třešničkou na dortu, by operní labužník ještě možná přimhouřil oči, kdyby ND patřilo mezi světovou operní špičku, ale i operně středně vzdělaný laik věděl, že spíše než o špičku se v tomto případě dalo hovořit, slušně řečeno, o podprůměru. Tento druhý audit, jehož smyslem bylo dát veřejnému tajemství právně veřejný rámec, však mediálně vysloveně prošuměl, přestože byl a je k dispozici. Zveřejnil jej pouze Jan Čulík v Britských listech.
O informacích, které zde jen kuse uvádím, se vědělo. Jak uvnitř samotného Národního divadla, především v opeře, tak o nich věděla nikoliv pouze česká divadelní veřejnost. Hrála-li, na rozdíl od souboru opery a orchestru ND, novinářka Machalická společně s baletem a činohrou ND překvapenou, dovolím si citovat poznámku rakouské zplnomocněné a výjimečné velvyslankyně v Praze paní Margot LöfflerKlestil, která na otázku jednoho „zasvěcence“, který si před ní dovolil o ministerském kroku zapochybovat a podotkl, že „do toho nevidí“, odpověděla: „To buďte rád!“
Po jmenování ing. Dvořáka ředitelem ND v Brně si ovšem kladu otázku i já, a sice proč tak nadaný a úspěšný scénograf, jakým, dle mnohých, pan ing. Dvořák je, potřebuje ke své seberealizaci kulturní instituci s nadprůměrnou roční dotací. Odpověď znám, stejně jako ji znají ti, kteří ji znát chtějí. Snad se o ni s novinářkou Machalickou někdy podělí. Já nikoli.
O autorovi| Martin Štěpánek, bývalý ministr kultury
