Zdálo by se, že o procesu s Miladou Horákovou víme již všechno. O opaku nás však přesvědčí právě vydaná kniha Pavlíny Formánkové a Petra Koury Žádáme trest smrti!. Ta se zabývá propagandistickou kampaní, která „největší politický proces“ provázela.
Nebývale pečlivě připravená edice přináší sto padesát dobových dokumentů, z nichž zhruba polovinu tvoří články, rezoluce a dopisy požadující nejpřísnější potrestání „vrahů“, „štváčů“, „paličů“, „vyzvědačů“, „velezrádců“, „krys“ či „válečných zločinců“. „Žádáme, aby soud vynesl rozsudek co nejpřísnější a ze všeobecně očekávaného trestu smrti aby nebyl nikdo vyňat, bez ohledu na pohlaví,“ píše se v jedné rezoluci ještě poměrně umírněným jazykem. Do soudní síně podobných „usnesení lidu“ dorazilo jen během procesu více než šest tisíc tři sta.
Kniha asi bude deprimovat nejednoho čtenáře. Jakou „historickou lekci“ bychom si z ní měli vzít? Autoři píší v úvodu o „selhání nejen značné části společnosti, ale především jejích elit“. Jejich komentář se často uchyluje k výrokům jako „neuvěřitelné svědectví o míře fanatismu“, „šokující útok“, „nechce se ani věřit“, „otřesné texty lidí, kteří Horákovou osobně znali“. Sdílím bezradnost Pavlíny Formánkové a Petra Koury. Jak je možné, že to, čemu se dnes zdráháme věřit, bylo před necelými šedesáti lety pro značnou část společnosti úplně normální?
Mnozí z těch, kteří rezoluce podepisovali, byli nepochybně zastrašeni. „Strach byl v padesátých letech pohonnou hmotou, plánovitě distribuovanou ve velkých dávkách,“ píše výstižně ve svých Pamětech esejisty Pavel Švanda. Autory nejagresivnějších výpadů byli často lidé, kteří měli nějaký šrám z doby okupace nebo se srazili s komunisty již za první republiky.
Komunistickému režimu byly dva roky a málokdo si zřejmě uvědomoval, že jde o zločinecký systém srovnatelný s nacistickým. Mnozí nepochopili, že proces byl zinscenován již proto, že v té době - na rozdíl ode dneška - lidé politikům a státním institucím prostě důvěřovali.
Světová válka banalizovala smrt, cena lidského života povážlivě klesla. Pár let před Miladou Horákovou se popravovalo ještě veřejně, několik hodin po vynesení rozsudku. Ani představa, že má být popravena žena, nebyla nijak šokující: na šibenici jich od roku 1945 skončilo v rámci takzvané retribuce šestašedesát.
„Jestliže přijmeme několik vůdčích idejí této filozofie, důsledky se zdají nevyhnutelné,“ napsal o marxismu Raymond Aron v knize Třídní boj. Velká část české společnost přijala vůdčí ideje marxismu a „nevyhnutelným“ důsledkem byla poprava Milady Horákové. „Není neutrálního území mezi táborem obránců míru a táborem válečných zločinců,“ napsal o procesu tehdejší rektor Univerzity Karlovy Jan Mukařovský, a jinými slovy tak vyjádřil komunistické heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“, a je tedy nezbytné ho zlikvidovat.
Všechna tato a další vysvětlení, která je možno číst tu či onde, před realitou archivních dokumentů blednou. Kde se vzala v těch zřejmě jinak úplně normálních lidech ta zášť? Jak si tak rychle osvojili ten obludný jazyk? Nevíme přesně, jak ony rezoluce a dopisy vznikaly, jaký byl poměr mezi konformitou diktovanou strachem a vlastní iniciativou. Je otázka, zda to lze vůbec historickými metodami zjistit. O to usilovněji bychom se měli ptát posledních pamětníků, kteří byli tehdy u toho.
Jak je možné, že to, čemu se dnes zdráháme věřit, bylo před šedesáti lety pro část společnosti úplně normální?
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
