Jsem v místech, kde stály původní Lidice. Podle plánku odhaduji, kde byl dům číslo 59. Žil v něm hutník František Saidl se svou chromou ženou a čtyřmi dětmi. Pět dnů před Štědrým dnem osmatřicátého roku oznámil na policejní stanici: „Pane vrchní, jdu se udat, já jsem zabil syna...“
V archivech pátrám po jakýchkoli písemných zmínkách o lidické vraždě. Objevuji vyšetřovací spis. Je tu i Saidlův popis: 175 centimetrů vysoký, podlouhlý obličej, světlomodré oči, tupý nos, malá odulá ústa, mohutná silná brada, světlokaštanové vlasy...
Spis obsahuje i záznam prvního výslechu Františka Saidla:„Během hádky mě syn Eduard udeřil holí přes hlavu, takže se hůl o moji hlavu rozbila. Já jsem v úmyslu, abych ho zastrašil a zabránil dalšímu útoku, rozevřel nůž... a vyzval jsem ho slovy, tak tedy pojď. Eduard se znovu po mně rozmáchl holí, uhodil mě přes hlavu, já jsem jej v rozčilení bodl do prsou.“
V ohledacím protokolu pak stojí: „Mrtvola ukazuje tři bodné rány. Jednu jeden centimetr napravo od levé prsní bradavky, druhá rána je značně zející... Všechny rány, i ta třetí, jsou značně zkrvavělé. Obě ruce jsou zkrvavělé, trup umazán krví...“
Dětinské verše
Toho dne přišel František Saidl domů krátce po šesté hodině večer. Jeho nejstarší syn Eduard mu vyčetl, že nedává rodině peníze a že svou nemocnou ženu podvádí s jinými. Pak Eduard zavřel dveře, aby otec nemohl utéct, a do rukou uchopil připravenou hůl. Strhla se rvačka, jejíž konec už známe.
V protokolech objevuji i jméno jisté ženy z Lidic, se kterou měl Saidl udržovat milostný poměr. Anna Šíchová, jedna z nemnoha přeživších lidických žen a také neteř Františka Saidla, jejich vztah charakterizuje takto: „Ona ho pořád otravovala. Sám nám to říkal. Dávala mu prý za hřbitovní zeď dopisy...“ U Saidlova vyšetřovacího spisu jsou skutečně přiložené dva milostné dopisy, které zmíněná žena napsala. Dojemně prostá vyznání lásky tehdy sedmatřicetileté vdovy padesátiletému muži, včetně neumělých veršíků a úvah o strastech nešťastné lásky: „Šťasten, kdo miluje... Šťastnější, kdo miloval... Nejšťastnější, kdo lásky nikdy nepoznal...“
Soud s Františkem Saidlem se uskutečnil 21. března 1939 v Kladně. Pouhých šest dnů po obsazení naší země nacisty... A tři roky před vyhlazením Lidic. Traduje se, že Saidl, obviňovaný – zřejmě právem – z hrubosti a násilnictví, což u soudu potvrdily i některé lidické ženy, se v reakci na rozsudek, který mu určil čtyři roky vězení, na přítomné ženy hlasitě obořil. Potvrdil mi to i historik a scenárista připravovaného filmu Lidice Zdeněk Mahler, který studoval vyšetřovací spisy dlouho přede mnou a měl dokonce možnost s Františkem Saidlem mluvit: „On se ještě naklonil přes zábradlí v soudní síni a volal:,Počkejte, vy mrchy, já si to s vámi vyřídím.‘ Nemohl ovšem tušit, co se zanedlouho odehraje.“
Svůj trest si František Saidl odpykával na Pankráci. Pracoval tu ve vězeňské tiskárně. A podle vězeňského spisu se choval vzorně.
Po uplynutí dvou třetin trestu se chystal požádat o milost. V té chvíli se ale už naplňoval osud jiné zapovězené lásky. Tento – druhý – příběh však nebude stát život jednoho člověka, ale drtivé většiny obyvatel Lidic, včetně dětí...
Piloti z Lidic
Na pomyslné scéně se objevují Josef Horák a Josef Stříbrný. Oba se narodili v roce 1915 a oba pocházeli z Lidic. Pár kilometrů odtud, v Motyčíně, vyrůstal další chlapec. Jmenoval se Václav Říha a byl o čtyři roky mladší než oba Josefové. Začal se učit slévačem.
Josef Horák a Josef Stříbrný vystudovali Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po obsazení naší země německými nacisty odcházejí oba ilegálně za hranice. Dostanou se do Velké Británie. Josef Horák tu bude působit jako pilot a Josef Stříbrný jako letecký navigátor.
V té době se odvíjí také osud slévače a příležitostného muzikanta Václava Říhy. Dne 26. dubna 1941 uzavře sňatek s osmnáctiletou Jarmilou Čermákovou. Zhruba o šest měsíců později (3. 11. 1941) se manželům Říhovým narodí dcera. Dostane jméno Stanislava. Manželé Říhovi žili ve Vrapicích. Zhruba před patnácti lety jsem se na Václava Říhu ptal jeho někdejších sousedek – Marie Dudové a Anežky Moutelíkové. Shodly se na tom, že Říha se rád předváděl. „Nebyl špatný, ale připadl nám trochu praštěný,“ řekla mi bez obalu paní Moutelíková. „Všechno, jak se říká, dokázal ukecat,“ vzpomínala Marie Dudová.
V manželství prýVáclav Říha šťastný nebyl. A tak poznává jistou Aničku Maruščákovou z Holous. Devatenáctiletá Anička pracuje ve Slaném, v továrně Palaba, jako dělnice.
„S Aničkou Maruščákovou jsem chodila do školy, bylo to v Brandýsku,“ vyprávěla mi paní Božena Vodrážková. „Byla černovlasá, hodně temperamentní, také si vzpomínám, jak mě jednou nutila, abychom společně běhaly do stráně, prý budeme mít, až vyrosteme, hezky tvarovaná lýtka, což se klukům líbí.“ Božena Vodrážková nemohla tušit, jak bezprostřední vliv bude jednou mít kamarádka Anička na její vlastní osud. Božena Vodrážková se totiž z Brandýska odstěhovala – do Lidic.
Václav Říha naivní Aničku bezpochyby zaujal. Uměl se chovat jako světák. Nikdy jí však neřekl své pravé jméno. Vystupoval před ní jako Milan. Jak Anička později uvedla, měla vždy pocit, že jde o nějakého odbojáře.
Tajemný dopis
Dne 27. května 1942 českoslovenští parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, ten sedm dní po atentátu umírá.
V úterý 3. června 1942 dostala Anička Maruščáková do továrny Palaba dopis. „Promiň, že ti píši tak pozdě, ale snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, také jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan.“
Dopis se ocitl v rukou továrníka Jaroslava Pály a záhy putoval na gestapo.
U výslechu Anička mluvila o tajemném Milanovi. A dodala, že ji jednou požádal, aby přes svou známou vyřídila uHoráků v Lidicích, že Pepi Horák je v Anglii a má se dobře.
V té době už bylo jasné, že původci atentátu jsou parašutisté z Anglie. Nacisté rovněž věděli, že obyvatelé Lidic Horák a Stříbrný působí v zahraniční armádě.
Nacisté měli jasno – atentátníkem byl Josef Horák. Zároveň bylo v Berlíně rozhodnuto, že jedna česká vesnice musí odvetou za atentát zmizet z mapy. Osud Lidic byl zpečetěn.
Dne 4. června 1942 dopadnou gestapáci Václava Říhu. Říha se okamžitě sesype a řekne, jak to všechno bylo, o tom, že se bál manželky i tchyně a že dopis napsal jen proto, aby ho Anička nehledala... Nacisté jsou roztrpčeni. Žádný Horák, jenom užvaněný a chlubící se milenec.
Jenomže tento užvaněný milenec, jak v protokolech stojí, také neustále opakoval, že potkal lidického Horáka. Proč? Když Josef Horák byl v té době prokazatelně v Anglii...
Navíc gestapo sledovalo lidickou stopu už dlouho před těmito událostmi. Konkrétně od podzimu 1941, kdy nacistům padl do rukou československý parašutista František Pavelka – mezi záchytnými adresami měl také adresy Horáků a Stříbrných. Nikdy je však nekontaktoval.
Svědectví od prezidenta
Mezitím byl František Saidl vzorným vězněm, aby se dostal na podmínku domů. Osmého dubna 1942, tedy už v době, kdy Václav Říha udržoval poměr s Aničkou Maruščákovou, posílá Saidl dopis tehdejšímu státnímu prezidentovi Emilu Háchovi. Dopis se uchoval v archivu Kanceláře prezidenta republiky.
Saidl v něm píše, že vždy patřil mezi nejlepší pracovníky Pražské železářské společnosti, kromě toho až do svého zatčení pracoval aktivně v představenstvu obce Lidice. A žádá o milost.
František Saidl milost nedostal. Dr. Hácha mu tak vlastně zachránil život.
V noci z 9. na 10. června 1942 se totiž naplňuje tragický osud Saidlovy rodné vesnice. Němečtí nacisté tu popraví 173 mužů, včetně jeho dvou zbylých synů – čtyřiadvacetiletého Františka a sedmnáctiletého Karla. Lidé jsou zděšeni. Vězeň František Saidl nikoliv. Dozorci a spoluvězni před ním zprávu o vypálení Lidic tají.
V té době už byli Anička Maruščáková i Václav Říha uvězněni v Malé pevnosti Terezín. Společně s nimi tu jsou další takzvaní pomocníci parašutistů. O tom, co se s Aničkou Maruščákovou ve vězení dělo, můžeme jenom spekulovat. Před pár lety mi vyprávěla její švagrová Antonie Maruščáková: „Podařilo se jí poslat domů kapesníček, na který vyšila zamřížované okno. Poslala také chomáč svých vlasů. Byly úplně šedivé.“
Dne 23. října 1942 čekal pomocníky parašutistů transport z Terezína do koncentračního tábora Mauthausen. A o den později nastala největší exekuce v historii tábora. Padlo jí za oběť celkem 264 lidí. Anička Maruščáková bude zabita v 9 hodin 42 minut. Václav Říha v 16:38.
Svědectví hostinské
František Saidl opustil pankráckou věznici dva dny před Štědrým dnem roku 1942. Čtyři roky poté, co zabil svého syna. A šest měsíců po vyhlazení Lidic, o čemž, jak víme, neměl ani tušení. Nasedl na tramvaj, projel Prahou až na konečnou a odtud se vydal autobusem Dlouhou mílí, jak se tehdy říkalo trase do Makotřas.
Zastavil se v hospodě. Lokál byl prázdný. Poručil si štamprli rumu na posilněnou. Když zděšené šenkýřce, která ho poznala, řekl, že jde do Lidic, aby tam pořádně práskl dveřmi, nezmohla se na slovo. Jak později řekla, měla za to, že se dočista zbláznil.
Vypil tedy rum, zaplatil a stále nic netuše se pustil přes kopec směrem na Lidice. Pak se dostal přes návrší. Seidlovi se otevřel široký výhled. A vzápětí přišel šok. Místo tolik proklínané vesnice viděl najednou – holou pláň.
Hrůzou polomrtvý Saidl se odpotácel zpátky do Makotřas. Tam se dozvěděl celou pravdu. I to, že oba jeho zbylí synové byli s ostatními muži popraveni. Druhý den se hlásil na kladenském gestapu. Žádal o popravu. Šéf gestapa Harald Wiesmann, který vedl likvidaci Lidic, ho vyhodil.
Svědectví karty
Po válce se říkalo, že Saidl zmizel kdesi v pohraničí. Jiní tvrdili, že se dokonce oběsil. Přitom František Saidl zůstal v blízkosti Lidic. Jako by ho k tomuto místu stále něco poutalo.
Nový domov našel v obci Stehelčeves. Podle přihlašovací karty, kterou objevuji na obecním úřadě, se tu přihlásil již v roce 1943.
Našel si i družku. Její synovec – Josef Podracký – později vzpomínal: „Bydleli Na Salavě, tedy ve zdejším pivovaru. Ještě jako penzista jezdil na kole na Kladno, do hutí. Byl to takový hodně pracovitý člověk.“
Sousedé Václav Pokorný a Václav Petluč na Saidla vzpomínají jako na příjemného člověka, který občas zašel na pivo a byla s ním docela legrace.
Jak už víme, Václav Říha, který se svou lehkomyslností tak významně podílel na tragédii Lidic, byl ženatý a měl malou dcerku Stáňu. Manželka Václava Říhy se po válce znovu vdala. Pak přišel začátek roku 1958.
Jednoho dne našli šestnáctiletou Stáňu Říhovou doma otrávenou svítiplynem. Sousedka Marie Dudová si myslí, že to byla nešťastná náhoda. „Neměla proč umírat, byl to takový zlatovlasý andílek, pořád se jen smála.“
Stánina spolužačka mi svého času napsala, že dívce nešlo učení – a to byla zřejmě příčina její sebevraždy. Avšak objevila se další hypotéza: podle ní došlo k sebevraždě krátce poté, co se Stáňa náhodou dozvěděla o úloze svého otce, kterého do té doby považovala za hrdinu odboje, při lidických událostech. Pravdu už zřejmě nezjistíme.
O dva roky později, 18. dubna 1961, přišla smrt znovu. Tentokrát pro sedmasedmdesátiletého Františka Saidla, muže, jenž díky vraždě syna přečkal lidickou popravu. Našli ho, jak leží vedle svého bicyklu na kraji silnice nedaleko Vrapic. Jen pár set metrů od domu, kde svého času žil Václav Říha... ?
O autorovi| Stanislav Motl, foto Jan Zatorsky, reportér a spisovatel stanislav.motl@email.cz
