Z čeho tedy pramení nechuť k termínu „feminismus“? Nejspíše z odporu k některým divokým návrhům, které se pod touto hlavičkou také prodávají. Představa, že by se co nejvíce žen mělo stát lesbičkami nebo že mužskou populaci je třeba snížit o 90 %, jistě není nic, co by většině znělo libě.
V české kotlině byla v posledních dvaceti letech nedůvěra vůči feminismu motivována i předchozí komunistickou zkušeností: každý návrh překračující liberální status quo jsme bez hlubší snahy o porozumění odmítali jako „totalitní ideologii“. Zapomněli jsme, že jej netvoří jen radikální fantazie některých amerických akademiček, ale i úctyhodná rovnostářská filozofie, kterou hájili třeba Milada Horáková či T. G. Masaryk.
Hovoříme-li o různých proudech feminismu, musíme zodpovědět důležitou otázku: sdílejí určité teoretické jádro, s nímž stojí a padá jeho politická agenda?
Volání rodu Za sdílený teoretický předpoklad většiny forem feminismu lze považovat přesvědčení, že rozdíly v emocích, chování a preferencích mezi muži a ženami nejsou výrazem biologického rozdílu, ale plodem výchovy a socializace.
Z takového pohledu tedy nepřísluší zkoumání rozdílů mezi muži a ženami biologii, nýbrž sociologii. Podstatné není pohlaví (sex), ale rod (gender). Podle většiny feministek se pak lidé sice rodí s očividnými anatomickými rozdíly, ale co se týče rodu, přicházejí na svět jako neutrální bytosti. Teprve výchova dá určitým jedincům ženský, zatímco jiným mužský rod. Oba rody lze přitom prý charakterizovat jako zaměnitelné sociální role, které by se mohly pod vlivem odlišné výchovy a institucí prohodit.
Jinými slovy, nic v takovém pojetí nebrání tomu, abychom přiměli chlapce hrát si s panenkami a později si zvolit kariéru v mateřské školce, zatímco dívky by mohly být vedeny k asertivním rolím a skončit jako manažerky a astronautky. Z hlediska své teze o sociální determinovanosti rodu odmítají feministky obecně sdílenou víru v přirozené rozdíly mezi ženami a muži jako pouhý sexistický předsudek, podporující diskriminaci.
Platnost ústřední feministické teze o biologické určenosti pohlaví a sociální určenosti rodu však dnes naráží na dvojí kritiku. Některé radikální feministky odmítají i pojem biologicky fixovaného pohlaví a tvrdí, že rozdíl mezi oběma pohlavími není o nic méně sociálně konstruován než rozdíl mezi rody. O argumentech v tomto směru se český čtenář může poučit v první kapitole knihy Herty Nagl-Docekal Feministická filozofie (2008), která se ale bohužel politováníhodným způsobem rozchází se světem empirických faktů i zdravého rozumu.
Za mnohem závažnější lze tak považovat druhý typ kritiky teze o rozdílu mezi pohlavím a rodem. Tomu, který přichází zvnějšku, ze strany relativně nového vědního oboru s velkou budoucností – evoluční psychologie.
Takoví jsme byli, takoví budeme Kontrast mezi feminismem a evoluční psychologií lze vyjádřit jako spor o pojem lidské přirozenosti. Feministická teze, že biologické rozdíly nemají vliv na to, zda se chováme „žensky“, nebo „mužsky“, se rovná závěru, že neexistuje cosi jako stabilní lidská přirozenost. Na svět přicházíme jako nepopsaný list, který až posléze zaplní konkrétní výchova.
Nejlepší v češtině dostupnou kritiku tohoto modelu a zároveň dobrý úvod do evoluční psychologie nabízí Matt Ridley v knize Červená královna (2007). K dispozici je i Pohlaví: příroda a výchova (2009) Richarda Lippy.
Ridley vysvětluje, že evoluční psychologie není nic jiného než věda o lidské přirozenosti. Přesněji řečeno o dvou lidských přirozenostech, protože se ukazuje, že lidská přirozenost se vyskytuje ve dvou odlišných formách, mužské a ženské. Tyto rozdíly plynou z jejich odlišné role v reprodukci. Zatímco muži mohou plodit potomstvo bez ustání, ženy k tomu potřebují devět měsíců a investují do každého dítěte mnohem víc kalorií a péče i dlouho po jeho narození.
Z toho plyne, že pro ženu je mnohem nákladnější nahradit každé ze svých dětí. Atento rozdíl mezi ženskou a mužskou „rodičovskou investicí“ – jak tomu říkají biologové – má za následek přesně ty rozdíly mezi muži a ženami, které pozorujeme: muži mají v průměru velký sklon k záletnictví a u partnerek oceňují mládí a krásu (zjevné znaky plodnosti); zatímco ženy jsou v průměru stálejší a partnery si vybírají podle jejich majetku a statusu (známek potenciálu pro rodičovskou investici). Muži jsou obvykle agresivnější a fyzicky zdatnější než ženy (důsledek pohlavního výběru); muži nesnášejí sexuální nevěru svých partnerek (čili představu, že investují do cizích potomků), kdežto ženy jsou mnohem ochotnější tolerovat záletnictví svých partnerů, ale nikoli emocionální nevěru (neboť ta může připravit jejich děti o materiální zdroje).
Rozdílné fyzické i mentální vlastnosti a schopnosti mužů a žen pak podle evoluční psychologie závisejí na úrovni mužských a ženských hormonů (kognitivní přednosti a slabosti žen kolísají v závislosti na menstruačním cyklu atd.). Uvedené rozdíly mezi muži a ženami se navíc fixovaly po tisíce generací, kdy se životní podmínky našich předků téměř neměnily. Z tohoto hlediska se zdá naivní věřit, že rysy, které jsou výsledkem selekčních tlaků, trvajících statisíce let, by mohly být nějak podstatně změněny v moderní době. Máme tedy učinit závěr, že feminismus sice donutil muže učinit ženám některé ústupky, ale – jak ukazuje evoluční psychologie – není naděje, že by se ještě podstatně změnilo něco dalšího?
Příroda, výchova a znásilnění Bylo by jistě tragickým omylem, kdyby feministky na tvrzení evoluční psychologie reagovaly obviňováním ze sexismu. Lépe bude ukázat, že konflikt mezi empirickým poznáním a politickým ideálem je jen zdánlivý. A tady mohou pomoci filozofové, neboť jejich práce spočívá v analýze argumentů. Vezměme si extrémní příklad agresivity mužů vůči ženám: znásilnění. Feministky učinily hodně pro to, aby změnily právní systémy v tom směru, že ženy, jež jsou v drtivé většině oběťmi, nebyly jako kdysi považovány za provokatérky, jež si svůj osud samy zavinily. Ale i u nás jsou nyní k mání feministické texty o znásilnění, které na tento fenomén aplikují chybný předpoklad o kulturní variabilitě rodu.
Američanka Susan Brownmillerová v klasické knize Proti naší vůli (1976), jejíž výtah je obsažen v antologii Dívčí válka s ideologií (1998), hájí názor, že znásilnění nemá nic společného se sexem, ale naopak vše společné s mocí. Znásilnění je prý nástrojem, jehož prostřednictvím muži prosazují svou kolektivní moc nad ženami. Na podporu tohoto tvrzení mimo jiné Brownmillerová uvádí, že znásilnění se nevyskytuje mezi zvířaty – je tedy čistě kulturním výtvorem. Těžko říct, proč se autorka takové chyby dopustila, když nedobrovolný sex evidentně můžeme pozorovat po celé zvířecí říši.
Nezměníš, co tě změnilo Zdá se, že odpor vůči biologii mezi feministkami pramení z víry, že má-li něco biologický základ, pak je to nezměnitelné a zároveň omluvitelné. Pokud by byl sklon mužů ke znásilňování biologicky determinován, pak by se s ním nedalo nic dělat a muži by za něj ani „nemohli“. A pokud by u žen byla podobně biologicky determinovaná třeba emocionální posesivnost, pak se zdá, že by ženy nedokázaly realizovat ve svém životě feministický ideál nezávislé existence. Toto jsou důsledky, jimž se Brownmillerová chce vyhnout.
Avšak domněnka o biologickém determinismu skrývá pojmový zmatek. To, že něco má biologický základ, neznamená, že bychom to nemohli a neměli změnit. Některé geneticky podmíněné vady lze blokovat léky, jiné nikoli, ale třeba to bude možné v budoucnu. A proč věřit, že je-li něco determinováno kulturně, pak to lze změnit snadno? Můžeme změnit své momentální prostředí, ale už nikoli to, jež nás zformovalo. „Asertivní“ a „lepší“ Klíčovou ideou evoluční psychologie není tvrzení, že vše je geneticky determinováno, takže výchova neznamená nic, nýbrž hypotéza, že povahu nějakého tvora odhalíme tak, že zjistíme, co mu pomáhalo reprodukovat se v dávné minulosti. Ale každý z jeho rysů je výsledkem interakce niterných faktorů a prostředí.
Pokud jde o mužský sklon ke znásilnění, výzkum v evoluční psychologii vylučuje, že by šlo o sexuální strategii první volby. Kromě toho, tvrzení evoluční psychologie o agresivitě mužů či emocionalitě žen neplatí o každém jednotlivci stejně. Jsou to tvrzení o tendencích. Takže nikoli každý muž je násilník a nikoli každá žena je emocionálně posesivní. Přesto jsou to významné tendence, takže i nadále asi budou muži a ženy v průměru inklinovat k odlišným typům zaměstnání a podobně.
Je-li politikou feminismu snaha zvýšit úroveň asertivity všech žen – přestože některé jsou spokojeny s tím, jak na tom jsou – lze to považovat za nežádoucí cíl. Jde spíš o to, aby „asertivní“ neznamenalo „lepší“. Ale byla-li by v konkrétním případě změna jisté vlastnosti žádoucí, proč sázet jen na výchovu? Třeba budeme časem mít pro tyto účely účinná psychofarmaka.
Realizace nějakých politických ideálů – v tomto případě feministických – zkrátka není v rozporu s faktem, že řada našich vlastností má biologický základ.
***
Zdá se, že odpor vůči biologii mezi feministkami pramení z víry, že má-li něco biologický základ, pak je to nezměnitelné a zároveň omluvitelné. Proč ale věřit, že věci dané kulturně lze změnit snadno?
Bibliografie Červená královna: Sexualita a vývoj lidské přirozenosti Matt Ridley V překladu Martin Konvičky vydalo nakladatelství Portál, Praha 2007. 320 stran. Dívčí válka s ideologií: klasické texty angloamerického feministického myšlení Libora Oates-Indruchová (ed.) V překladu Hany Hájkové a dalších vydalo nakladatelsví SLON, Praha 1998. 304 strany. Feministická filozofie: výsledky, problémy, perspektivy Herta Nagl-Docekal V překladu Hany Havelkové vydalo nakladatelství SLON, Praha 2008. 316 stran. Pohlaví: příroda a výchova Richard A. Lippa V překladu Jana Havlíčka a Jaroslavy Valentové vydalo nakladatelství Academia, Praha 2009. 432 strany.
O autorovi| TOMÁŠ HŘÍBEK, Autor působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd. Specializuje se na filozofii náboženství, jazyka a vědy; filozof
