Vláda se rozhodla zdražit knihy a noviny. Statek, kvůli němuž byli Češi v minulosti ochotni nechat se vyhazovat z práce i zavírat.
Proč to dnešní ministři dělají?
Získají pár set milionů, nenávratně poškodí kulturu i svobodu slova. A pokud vláda uspěje, co nám její barbarství přinese?
Co je novodobé Česko Českem, těšily se tu knihy daňovým úlevám. Teď to chce vláda změnit. Nakladatelé se bouří, knihkupci dávají průchod nespokojenosti, desetitisíce čtenářů podepisují petice. Samozřejmě. Přesto budiž řečeno: zamýšlenému zvýšení daně z přidané hodnoty u knih z deseti na dvacet procent je třeba v jednom ohledu poděkovat: názorně ukazuje, že k omezování svobody slova není třeba žádných legislativních, administrativních ani represivních zásahů. Úplně stačí ekonomické nástroje.
Kramerius dnes Znám současné nakladatele, kteří roznášejí své knížky po knihkupectvích jako Václav Matěj Kramerius na sklonku 18. století – a ze stejných důvodů!; znám tiskaře, kteří tisknou pod cenou jen proto, aby nějaké knížce pomohli na svět; znám knihkupce a antikváře, pro které je jejich práce smyslem života, i kdyby měli plat skoro až na hranici životního minima. Což nakonec někteří mají.
Desítky tisíc rozhněvaných Zdražení knih patří k těm činům, jejichž důsledky budou dlouhodobé a na mnoho let poškodí život v České republice. Výzvu na obranu knih, iniciovanou svazem knihkupců a nakladatelů, podepsalo do chvíle, v níž píši tento článek, jen na internetu přes třicet tisíc občanů, stovky petic na papíře jsou podepisovány po celé republice. V tom je, při vědomí tragičnosti celé věci, přece jen jistá naděje: špatná rozhodnutí vlády snad nebudou nadále jen mlčky přehlížena a lidé se začnou daleko více než dříve zajímat o to, koho to ve volbách do Poslanecké sněmovny vlastně zvolili a jak nakládá s důvěrou, které se mu od nich dostalo.
Naděje je i v tom, že odpor proti rozhodnutí vlády přichází tentokrát ze všech stran, jak od občanů s názory levicovými, tak od těch, kteří jsou profilováni pravicově. Jde o téma, které je stejně palčivé pro všechny.
Knihy jsou nositeli paměti, tím, co pomáhá uchovávat při životě myšlenky a životní zkušenosti těch, kteří zde s námi již nejsou. Kniha je to, co přetrvává staletí i v pomíjivosti světa. Tím, že jsou knihy tištěny ve více exemplářích, skýtají naději, že to, co je v nich uloženo, pronesou dalším generacím, že to nezmizí v propadlišti zapomnění. Jakkoli je dnes využíván a užitečně šířen text i v elektronické podobě, kniha je na světě člověku k užitku i ve chvíli, kdy někdo vypne proud. Kvůli knize byli lidé vězněni, kvůli knize nasazovali svůj život.
Dvacet let – ne tak dávných – u nás desítky anonymních písařek vyťukávaly po nocích do průklepových papírů své přesvědčení o tom, že právě tohle má smysl dělat, že tohle je ten jediný způsob, jak uchovat kontinuitu české literatury.
Čtyřicet let házeli čeští exiloví nakladatelé své knihy jako lahve do moře v naději, že doplují k trosečníkům na druhé straně železné opony. Čtyřicet let lidé v českých nakladatelstvích bojovali za každou hodnotnou vydanou českou knihu – přečtěte si, prosím, pozorně román Lvíče od Josefa Škvoreckého, věnovaný nedávno zesnulému editorovi Vladimíru Justlovi. Má se opravdu národ s touto kulturní tradicí, s tímto svým skutečným pokladem vyvzdorovaným stovkami obětavých lidí smířit s tím, že se zcela vědomě a cíleně zařadí kulturně vedle Albánie, Běloruska a Ukrajiny? Je to výsměch vlády všemu, co se našim předchůdcům podařilo vyvzdorovat. Barbaři v srdci Evropy Zopakujme fakta: DPH na knihy vyšší než 12 % má v Evropě jen pět států: Albánie, Bělorusko, Bulharsko, Ukrajina a Dánsko. K nim teď směřujeme i my.
Případ Dánska, kde je daňová sazba u knih 25 %, je přitom specifický: jde o zemi s dlouhodobě detailně propracovaným systémem státní podpory národní kultury, včetně té knižní, o které se u nás nikomu nemůže ani zdát. Vydávání knih a časopisů podporuje mnoho let i české ministerstvo kultury – budiž mu za to vzdán dík – ve srovnání s Dánskem jde však o částky neporovnatelně nižší. Státní podpora vydávání knih v sobě přitom vždy a všude nese nebezpečí, že o adresátu takové podpory může být rozhodnuto chybně. I proto třeba v Chorvatsku, Irsku, Norsku a Velké Británii je sazba DPH u knih nulová.
Ve Velké Británii jde přitom o opatření prosazené již v 19. století, jehož snahou bylo zajistit maximální možnou svobodu slova a co možná nejjednodušší přístup k informacím pro všechny – však jsou na něj také dodnes Britové patřičně hrdi a o to, aby nebylo zrušeno, se opakovaně zasadila Sněmovna lordů. Pro dokreslení situace v zemích Evropské unie je třeba dodat, že v osmi menších zemích, které si uvědomují nutnost podpory své národní kultury (jde o Estonsko, Finsko, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Rumunsko, Řecko a Švédsko), je daňová sazba u knih nižší než u potravin.
Včeském prostředí, kde hrála knižní kultura od dob národního obrození zásadní roli, je rozhodnutí vlády nejen zcela nezodpovědné, ale také těžko pochopitelné – částka 720 milionů korun, kterou si vláda slibuje zvýšením DPH na knihy získat na financování důchodové reformy, je v podstatě velmi malá – což ostatně v uplynulém týdnu připustili i sami členové vlády.
Jediným důvodem se zdá být snaha „neotvírat Pandořinu skříňku“ dalších daňových úlev, jak o ní 2. března po zasedání vlády hovořil ministr vnitra, sám spisovatel. Jinými slovy: nedostatek odvahy říci jako vláda jasně, že z principiálních důvodů chceme patřit ke kulturním zemím Evropy a stát si za tím. Smrt čtení, konec gramotnosti Jaké budou dopady zvýšení DPH u knih? Budou to dopady postupné, vleklé, na první pohled těžko postřehnutelné, o to však nebezpečnější z dlouhodobého hlediska. Čtenáři přijdou o mnoho knižních titulů, které nebude možno vydat. Mnoho rodin si odvykne knihy kupovat, děti nebudou u rodičů vídat, že kniha patří k životu jako cosi samozřejmého, a odvyknou si číst. To je proces, který probíhá již dnes.
Učitelky ze základních škol hovoří o tom, že když požádají děti, aby si přinesly svou oblíbenou knihu, řada z nich přijde s prázdnou, protože kniha u nás přestává být něčím, co patří k dětství. Lze namítnout, že doba se změnila. To jistě ano, v jiných civilizovaných zemích ovšem školy vytvářejí programy, jak udržet děti u četby, vědí totiž, že četba je dovednost, bez níž není možné dále úspěšně studovat. Promýšlení jakéhokoli problému není možné bez schopnosti myslet, která se rozvíjí právě četbou.
Pokračování na straně 22
Vražda knížek v Čechách
Dokončení ze strany 21
Data o prudce klesající čtenářské gramotnosti současných českých dětí jsou zcela alarmující. Je to právě četba, co lidem dává schopnost hlouběji vypovídat o světě a přesně formulovat své myšlenky.
Dále: do úzkých se dostanou mnozí knihkupci a antikváři, menší knihkupectví v menších městech pravděpodobně zaniknou. Knihovny nebudou mít dost peněz na nákup vědeckých publikací ze zahraničí, protože i v takových případech se platí DPH u nás. Nakladatelé budou nuceni omezit vydávání malonákladových titulů, nejvíce postižena bude odborná literatura, vysokoškolské učebnice, ilustrované knihy pro děti a poezie. Ochuzeni budou zejména studenti, tedy lidé, kteří vždy četli a čtou nejvíc, v tom nejvnímavějším věku, kdy do sebe člověk s radostí nasává vše nové.
V diskusi o plánovaném zvýšení DPH se ozvaly i hlasy, které rozhodnutí vlády podporují. Byť jde o hlasy ojedinělé, jejich argumentace stojí za zmínku. Říkají v podstatě toto: vydávání knih je podnikání jako každé jiné, proč by stát neměl usilovat o daň z milionových zisků, například z prodeje knih o Harrym Potterovi?
Odpovědět lze jediné: a víte, kolik dobré práce pro budoucí českou vzdělanost, pro děti a pro mladé lidi právě Harry Potter udělal? Kolik dětí jen díky němu vůbec začalo samo číst? Jak obrovský a penězi nevyjádřitelný vklad do celého jejich budoucího vnitřního života ta kniha přinesla? Pracovníci ministerstev školství a kultury by měli děkovat za to, že se něco takového vůbec podařilo! Zaměstnanci nakladatelství, které Harryho Pottera vydalo, pak za zisk z jeho prodeje nepochybně nejeli hrát golf do zahraničí, daleko spíše toto nakladatelství vydělané peníze použilo na vnitřní dotování ostatních svých titulů, ziskových jen minimálně či zcela prodělečných – tak to ostatně dělá většina nakladatelů, které znám.
A navíc: o tom, zda vydávání knih je podnikání jako každé jiné, lze vést rozsáhlou diskusi. Pohybuji se mezi spisovateli, překladateli, editory, redaktory, grafiky, sazeči, nakladateli, tiskaři, distributory, knihkupci i antikváři víc než dvacet let. Nevím, jak je to v jiných druzích podnikání, ale prakticky všichni, které znám, jsou věru dost podivní podnikatelé: mnozí spisovatelé dotují vydávání svých knížek tím, že píší buď zadarmo, nebo za honorář jen symbolický; překladatelé jsou placeni mnohem méně, než kolik by si zasloužili, většinou pracují především z lásky k věci; ediční práci, trvající u jednoho svazku mnohdy i několik let, vůbec nelze odpovídajícím způsobem zaplatit; redaktoři si musejí často přivydělávat jinými činnostmi, aby se vůbec uživili; grafici si na plakátech a jiných typech užité grafiky vydělají nesrovnatelně více než na knihách, o mnoho pracnějších; někteří nakladatelé skladují své knihy doma pod postelí, v předsíni či na chatách a chalupách, protože nemají peníze na zaplacení skladů.
Myslím-li na všechny tyto lidi, a znám jich stovky, a čtu-li názor, že vydávání knih je podnikání jako každé jiné, pak mám pocit, že se mohu snáze domluvit s delfínem či ptakopyskem než s člověkem, který toto vyslovuje.
Zadřená česká věda Vedle svého poslání kulturně-dějinného má kniha ve společnosti ovšem i poslání zcela praktické, tady a teď. S knihami pracují téměř všichni, ve všech oborech: právníci, ekonomové, lékaři, fyzikové, chemici, architekti, projektanti, obchodníci, programátoři, přírodovědci, matematikové a mnozí další. I výroba a prodej odborných knih pro ně budou po zvýšení DPH velice ztíženy.
Celé to bude připomínat parní lokomotivu, která už teď při desetiprocentním DPH jen horko těžko funí – a teď jí ještě ke všemu někdo nasype písek do válců s písty, které se budou zadrhávat, skřípat, stroj sice pojede dál, ale s obtížemi mnohem většími než v okolních zemích – v Německu mají DPH 7 %, v Rakousku našich současných 10 % a v Polsku pouhých 5 %. Nepochybně to bude mít dlouhodobý vliv na snižování kvality vzdělání, na ztížení šíření vědeckých poznatků a v důsledku toho všeho pak na úpadek konkurenceschopnosti naší země.
Svoboda slova s ručením omezeným Existuje i další důvod ke znepokojení. Hodně se u nás v poslední době mluví o svobodě a o tom, kdo a jak ji komu chce či nechce brát. Vzhledem k tomu, že zvýšení DPH se týká i novin a časopisů, je to z dlouhodobého hlediska nebezpečné. Tisknout knihy, časopisy a noviny bude moci jen ten, kdo bude mít víc peněz. Čím více se takto zúží prostor svobody pro pluralitu názorů politických, odborných i estetických, čím užší bude místo pro svobodnou výměnu informací a pro veřejnou diskusi, tím bude v naší zemi hůře – o tom ostatně něco věděli již Britové v 19. století, když přijímali výše zmíněnou nulovou daň u veškerých tiskovin.
Uvědomují si vůbec politici stran, které ve svých názvech mají slova „tradice“, „odpovědnost“, „demokratická“ či „veřejné“, co svým rozhodnutím činí? Jak vážné a nebezpečné důsledky do budoucna jejich rozhodnutí může mít?
Rozhodnutí o zvýšení DPH u knih, novin a časopisů svým významem zdaleka překračuje oblast kultury. Dotkne se ve svých důsledcích v průběhu příštích desetiletí neblaze každého občana České republiky. Povede k ochuzení veřejného života, k omezení vzdělanosti, k zešedivění veřejného prostoru. Nabídka myšlenek, informací a podnětů k diskusi bude menší než dnes. Zvláště se to projeví snížením počtu vydaných knih překladových. Jako u každého malého národa je i u nás celková kulturní a vzdělanostní úroveň závislá na překládání odborných i beletristických děl z cizích jazyků.
To dobře věděla již generace Lumírovců v 19. století, kdy Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický a další vykonali své olbřímí překladatelské dílo. Ve století dvacátém na jejich práci navázali desítky dalších, se stejným nasazením. Dá se bez nadsázky říci, že jsme se stali malou překladatelskou velmocí a vysokou úroveň českého překladu jsme si plně zachovali i v letech 1948–89, kdy vedle vynikajících překladatelů z povolání i mnozí talentovaní spisovatelé a filozofové mohli uplatnit svůj mimořádný talent v určité době veřejně zejména v překladu – vzpomeňme namátkou na Emanuela Fryntu, Josefa Hiršala, Jana Patočku, Zdeňka Urbánka, Jana Vladislava, Jana Zábranu, ale i na významné literárněvědné překlady Václava Černého.
Paradoxně dnes, v době občanské svobody, informací dostupných na internetu a možnosti volně cestovat po celém světě, to budou mít po hmotné stránce čeští překladatelé a jejich nakladatelé těžší než tyto osobnosti v nakladatelství Odeon, Mladá fronta, Academia či Albatros v Praze let šedesátých! I když tehdy samozřejmě z ideologických důvodů nemohli překládat zdaleka všechno, co by chtěli.
Překladatelských dluhů zásadního významu je dodnes bezpočet. Kultura malého národa se totiž nevytváří sběrem informací, které si lze vygooglovat, ale jen zdlouhavou a nenápadnou mravenčí prací, doslova dřinou nad překlady významných děl světového myšlení, kterými se v českém prostředí udomácňují odborné pojmy, termíny, koncepty a myšlenkové školy. Dnes se vydávání těchto důležitých překladových děl věnují pražská nakladatelství Academia, Oikoymenh, Portál, Triáda, Vyšehrad a další, v Brně pak zejména nakladatelství Host a Centrum pro studium demokracie a kultury. Je paradoxem všech paradoxů, že ohroženo rozhodnutím pravicové vlády se cítí i toto vynikající brněnské nakladatelství, které se po celé dvacetiletí snaží mimo jiné i o kultivaci českého pravicového myšlení a politiky.
Rozhodnutí o zvýšení daně z přidané hodnoty u knih na 20 procent je obrovskou prohrou současné české vlády a její politiky. Ukázalo se jasně, že vláda nemá žádnou ucelenou a promyšlenou představu kulturní politiky prováděné v dlouhodobé perspektivě. Nemohu odborně posuzovat jiné oblasti společenského života, neznám je tak dobře. Pokud jde o knižní kulturu, musím říci, že rozhodnutí vlády je tím jednoznačně nejhorším za celých uplynulých dvacet let.
Přináší do beztak již rozjitřené české společnosti obrovské zklamání a pocit frustrace a bezmoci, prohlubuje nedobrý stav znesvářeného společenství, plného osobních invektiv, útoků a podrazů, a jen doplňuje obraz dnes a denně publikovaných zpráv o stovkách milionů korun, které byly z veřejných peněz rozkradeny na konta soukromých firem.
Děravé, doslova před očima nás všech rozkradené veřejné rozpočty nyní budou doplněny od začátku spornou a problematickou důchodovou reformou, která bude jakoby sanována mimo jiné i českou knihou. Ve skutečnosti však českou knihou sanováno nebude vůbec nic, protože na ztíženém přístupu k novým odborným informacím, myšlenkám, objevům a literárním dílům česká společnost v dlouhodobé perspektivě jako celek strašným způsobem prodělá. Ty ztráty budou nepochybně po letech vyčíslitelné v miliardách. Půjde v nich ale i o něco jiného, o něco, co penězi vyčíslit ani trochu nelze. O zhoršení života v Čechách, o jeho zploštění a ochuzení.
Otázka, kterou bychom si teď všichni měli položit, zní: Qui bono? Předpokládám, že členové vlády si na ni ve svém svědomí již odpověděli.
***
Ve Velké Británii je sazba DPH u knih nulová. Smysl je jasný: zajistit maximální možnou svobodu slova a co možná nejjednodušší přístup k informacím pro všechny. Čtu-li názor, že vydávání knih je podnikání jako každé jiné, pak mám pocit, že se mohu snáze domluvit s delfínem či ptakopyskem
Zvýšení DPH se týká i novin a časopisů. Tisknout tedy bude moci jen ten, kdo bude mít víc peněz. Čím víc se prostor pro pluralitní diskusi zúží, tím bude v zemi hůře.
O autorovi| JAN ŠULC, Autor je redaktorem nakladatelství Torst
