Ve světě je deset metropolí, které mají více než jednu stálou operní scénu. Chce Praha patřit k těmto kulturním centrům? Za 140 milionů korun (a méně) ale nejde provozovat prestižní evropský operní dům. Ve srovnání s operními domy Berlína a Vídně lze jen konstatovat, že Národní divadlo je podfinancováno pětkrát a Státní opera sedmkrát. Stát tak provozuje v evropském kontextu provinční scény.
Dá se někde najít dalších minimálně 140 milionů korun? Když navíc neexistuje legitimní argument, pro to, aby právě v Praze stát dotoval dva operní domy a nespolufinancoval operu v Brně, Ostravě či jinde? Uzurpace značky „státní“ neznamená, že to nutně státní skutečně je. Praze by slušel koncept dvou operních scén za předpokladu, že jednu bude bohatě sanovat sama metropole. A to ještě při transformaci její právní formy. Progresivní řešení (například kooperace veřejných rozpočtů a soukromých zdrojů) bez opuštění konceptu příspěvkové organizace je iluzorní. Máme vytvořená programová východiska dvou operních domů? Jejich účel a smysl? Co dnes znamená slovo „národní“ a co „státní“? A máme také k dispozici osobnosti, které vedle sebe (či proti sobě) vyprofilují tyto operní domy?
Zkušenosti z londýnské Covent Garden, vídeňského divadelního holdingu či nadace Opera Berlín nejsou přenosné do našeho prostředí, ale nic jiného nám nezbývá než se tam učit. Přičemž vysoká míra soběstačnosti pražských operních domů je nemravná a neodpovídá statusu veřejné kulturní služby. Dotace z veřejných rozpočtů nejde přece „k umělcům“, jde za divákem, aby byl nákladný žánr vůbec dostupný širším sociálním skupinám. Ostatně nejde o nenávratnou dotaci, ale o investici, která má zjevné ekonomické i sociální multiplikační efekty. A nelze zapomenout na balet. I jemu by slušela větší provozní, právní i ekonomická autonomie. Právě budova SOP je (oproti ND) disponována jako reprezentativní scéna klasického tanečního umění.
Už jen z namátkových glos je vidět, že jde o poměrně složitý komplex uměleckých, provozních, právních i ekonomických odborných problémů. Tyto problémy ale nejde řešit exekutivně. K řešení jsou potřeba všechny zmíněné kompetence. A také peníze.
O autorovi| BOHUMIL NEKOLNÝ, Autor je teatrolog
