V kombinaci s byrokraticko-represivním charakterem socialistické diktatury, hospodářskými problémy i přežívajícími rasistickými stereotypy velké části obyvatelstva (včetně mnoha členů a funkcionářů strany) byly ovšem důsledky krajně rozporuplné.
Zatímco v první polovině 50. let komunistické elity zvažovaly uznání „cikánů“ jako národnosti se skupinovými právy, koncem této dekády se od podobných plánů odklonily. Zákonem z roku 1958 pak stát zakázal Romům kočovat a politické i bezpečnostní složky se snažily všech asi 300 tisíc československých Romů co nejrychleji asimilovat.
To obnášelo nucené usazení, ale také zákazy pobytu; tlak na rozptyl, ale také řízenou koncentraci (například v mosteckém Chanově); popírání existence celé této skupiny lidí, ale také její plošné soupisy, cílenou kontrolu a třídění podle nejrůznějších kritérií. Zatímco se životní úroveň velké části obyvatelstva od 50. do 70. let vcelku hmatatelně zvyšovala, většina Romů nadále žila v nedůstojných podmínkách.
Chartisté byli s Romy v kontaktu
Charta 77 od počátku vnímala romskou problematiku s velikou naléhavostí. Zájem chartistů vycházel nejen z již zmíněných důvodů, tedy nouze, diskriminace a nucené asimilace Romů, ale i z jistého pocitu sounáležitosti obou skupin, tedy lidí vyloučených na jedné straně politicky a na straně druhé sociálně. Romové zároveň probouzeli zájem chartistů i jako lidé „nezapletení“ – na rozdíl od drtivé většiny společnosti – do normalizačních kompromisů.
Někteří chartisté po zákazu původního povolání působili jako sociální pracovníci a byli s romskými komunitami v živém kontaktu. Klíčovou roli tu sehrál především filozof Zdeněk Pinc, který pracoval mezi „občany cikánského původu“ na Žižkově a Smíchově a organizoval letní tábory pro romské děti.