Do seriálu Třicet případů majora Zemana se Charta 77 už nedostala. Ovšem v jím zobrazovaných letech šedesátých se míhají přiopilí umělci a záškodničtí profesoři, jejichž předobrazy Václav Havel, Pavel Kohout či Václav Černý se mezitím v reálném světě sešly právě v prostředí kolem Charty.
Chartisté jako valutoví podvodníci podle autora Majora Zemana
Tvůrci, kteří seriál dokončovali ve druhé polovině 70. let, to už věděli. Jejich postup nejlépe ilustruje epizoda Mimikry, kde je zřejmý odkaz na skupinu The Plastic People of the Universe propojen s tvrdými drogami a únosem letadla, pomocí nějž se někdo úplně jiný dostával na Západ v roce 1972.
Autorem literárních předloh ideologicky nejzatíženějších dílů, mezi něž patřily Vrah se skrývá v poli, Klauni či Štvanice, byl dramaturg Jiří Procházka. Literárně se ale vyrovnal i s Chartou 77. Jeho novela Lišky mění srst (1983) se sice televizního zpracování už nedočkala, ale rozvíjí osudy postav známých z Majora Zemana.
Z villonovského básníka Daneše vyrostl zahořklý tvůrce disidentských manifestů, které sepisuje v luxusní vile za Prahou, a za jeho dramatická díla mu plynou tučné honoráře z ciziny. Spřaženost s emigrací, kšefty se starožitnostmi či valutové podvody – pracující čtenář zkrátka nesmí být na pochybách, co si o disidentech myslet.
Chartisté podle chartistů a jejich blízkých: pochybnosti i zloba
Jinak je tomu u literárních zpracování disidentské zkušenosti vytvořených samotnými chartisty či příslušníky jejich rodin. Zatímco porevoluční dokumenty o nich či životopisy zpracované organizacemi budujícími „národní paměť“ vyznívají jako vítězné příběhy o životech v pravdě, hrdinství a odhodlání navzdory útlaku, literární obrazy jsou o poznání složitější.
Oba žánry se přitom mohou protínat u téhož člověka. Tereza Boučková, dcera Pavla Kohouta, v televizním cyklu Ženy Charty 77 prohlásila, že doba před rokem 1989 jí „dala důležitou věc: pocit, že mám svůj život ve svých rukou a že jsem uspěla sama před sebou“.
CHARTA 77
