Josef Kramer, hrdina Adlerova autobiografického románu Panoráma z roku 1948, prvního autorova prozaického textu vydaného česky (2003), vyslovil přání „neopustit tento svět bez díla, které bude něco platné“. Dá se říci, že tato mladická tužba představovala imperativ, který do značné míry určoval celý Adlerův život. O tom, jak obtížné bylo toto předsevzetí naplnit, vypovídá rozsáhlý román Neviditelná stěna, jenž vznikal v letech 1954-1961, vydán byl však až v roce 1989.
Hans Günther Adler (1910-1988), který kvůli shodě svého jména se jménem Eichmannova protektorátního zástupce později přestal užívat jeho plného znění, se narodil v Praze v německé židovské rodině. Po studiu na zednářském institutu v Drážďanech, které později považoval za svou první zkušenost s mechanismem koncentračního tábora, navštěvoval kurzy hudební a literární teorie, filozofie a psychologie na pražské německé univerzitě. Díky práci učitele v Domě lidového vzdělání Urania se seznámil a spřátelil s Eliasem Canettim, z účasti na schůzkách bizarního spolku soustředěného kolem fotografa Františka Drtikola zas vytěžil ironicky laděnou kapitolu v románu Panoráma.
Zlomem v Adlerově životě se stala okupace Československa a nástup režimu, v němž pro Židy nebylo místo. Protože se mu nepodařilo zemi včas opustit, byl Adler spolu se svou ženou a její matkou internován v Terezíně, zažil transport do Osvětimi, odkud byl ale záhy přeložen. Prošel ještě několika tábory a dočkal se osvobození. Jeho nejbližší takové štěstí neměli - Adler ztratil většinu příbuzných včetně ženy Gertrud.
Vytlouct kapitál ze svého neštěstí Neviditelná stěna stejně jako Panoráma nese zřetelné autobiografické rysy, k zážitkům z války se však vrací pouze nepřímo. Vypořádává se totiž s jejími následky. Na rozdíl od Panorámy, kde hrdinův život plynul spořádaně v lineárním toku času, odpovídá rozbitá a zdánlivě chaotická struktura Neviditelné stěny fatální destrukci světa hlavního hrdiny Artura Landaua.
Propracovaná a složitá forma románu představuje pozoruhodný souhrn literárních poloh, mezi nimiž nechybí realistické pasáže, esejistické úvahy, proudy vědomí, subjektivní, takřka surrealistické reflexe i filozofické analýzy. Text klade na čtenáře nemalé nároky. Celistvost výpovědi autor zdůraznil tak, že takřka odstranil členění na oddíly či kapitoly.
Román zachycuje poválečný návrat Adlerova alter ega Landaua domů, jeho práci pro vznikající muzeum, odchod z Československa do Londýna a tamní obtížné začátky. Adlerův-Landauův život zcela determinovala zkušenost holokaustu. Tato mezní situace, „z níž“ - řečeno s Karlem Jaspersem - „nemůžeme vystoupit, kterou nemůžeme změnit“, vystavěla kolem přeživšího navrátilce neviditelnou zeď. Stěnu, která setrvává na svém místě i po hrdinově fyzickém vysvobození a odděluje jej od okolního světa, stěnu, s níž nelze pohnout: „Moje bytí už ani nestačilo na to, abych se posunul doleva nebo doprava nebo objevil cestu zpátky. Vzít osud do rukou, říkal jsem si, je troufalý sen.“
Mezní situace, jíž byl Landau aktérem i svědkem, jej vyděluje i z kruhu profesních kolegů, kteří podobnou zkušenost postrádají. Tento paradox v románu zachycují jak abstraktní úvahy, tak konkrétní dialogy. „Člověk se nestane středobodem jenom proto, že zažil neštěstí,“ říká hrdinovi jedna z postav nepoznamenaných hrůzným zážitkem. „Chcete vytlouct kapitál ze svého neštěstí. Sebezhlížení bez smyslu pro povinnost, místo mravní čistoty jen sobectví, egoismus, já, já, střed pozornosti!“
Nepřenosnost zásadní zkušenosti hrdinu staví do pozice outsidera. A nejen ona: pocit viny, kterou pociťují tváří v tvář Landauovi jeho přátelé a známí, se paradoxně obrací proti němu. „Kdo živý unikne záhubě, je vinen, je podezřelý, nelze mu odpustit. Ať dělá, co chce, před lidmi to neobhájí,“ říká Landauovi jiná z postav.
Důležité události a úspěchy Na nepochopení naráží také hrdinova ambice a vlastně i nutnost podat o svém zážitku zprávu. Adler už během své práce pro Židovské muzeum i později v Londýně intenzivně pracoval na terezínské monografii. Způsob, jímž o uchopení tohoto tématu přemýšlel a jímž svůj záměr nakonec i uskutečnil, narážel ve své době na neporozumění.
Románová reflexe tohoto tvůrčího zápasu dostatečně názorně ukazuje obtíže, jimž hrdina čelí. Zatímco se Landau intuitivně dobírá své vlastní metodologie, která by mu umožnila vědecky zpracovat zásadní materiál, jeho přátelé a rádci jej odrazují, ignorují jej, doporučují mu módní vědecké směry a někdy se i vysmívají. „To, co jste prodělal, vůbec nikoho nezajímá. Jenom věcně, skutečná životní dráha, vzdělání, letopočty, důležité události a úspěchy,“ radí hrdinovi vědecká autorita.
Landauovo úsilí nemá ale jen ideovou, nýbrž i praktickou stránku. Zarputilost, s níž se odmítá podvolit diktátu momentálních vědeckých trendů, čímž rezignuje na možnou pomoc slovutných jmen v oboru, se zákonitě projevuje v hrdinových existenčních potížích. Oporou mu je jeho druhá žena Johanna, která s ním dobrovolně a trpělivě nese jeho odhodlání.
Landau se všemožně protlouká, aniž by pustil ze zřetele svůj cíl. Potíže, kterým je coby intelektuál vystaven, a kompromisy, k nimž je nucen, opisuje slovy, která platí i dnes: „Hodnotné výkony podle vlastní vůle jsou stále vzácnější, dobré výkony podle tradice naproti tomu ztrácejí hodnotu, působení obojích se vytěsňuje tam, kde nejsou výslovně zakázány. Samostatný tvůrce je i bez jařma totalitní tyranie nucen vzdát se svého poslání, nevezme-li na sebe přemíru ekonomických i jiných společenských znevýhodnění.“
Nechce-li ale rezignovat na svůj sen a životní imperativ, je i Landau nucen připojit se občas „k onomu zvrácenému literárnímu provozu, který míchal dohromady vědu i fikci a kuchtil z nich rozměklou slátaninu velkohubě nafoukaných reportáží pojednávajících o všem a o ničem“.
Umění inscenovat hru dějin Distancoval-li se hrdina od rádců a našeptavačů a odmítal-li jejich zaručené recepty v době pochyb a nesnází, je jasné, že jen těžko mohl přijmout jejich pochlebování v případě úspěchu. Dokončení stěžejního díla a jeho úspěch tedy Adler zobrazuje ve snové, panoptikální scéně, v níž se stejné postavy vlichocují hrdinovi do přízně tímtéž naléhavým způsobem, jakým jej předtím káraly a odmítaly.
Hrdinovo odhodlání, neústupnost a touha sdělit nesdělitelné nabývá v románu místy až exaltované, takřka iritující podoby. Čtenář pak může začít pochybovat, zda takto zobrazená duše, jejíž totožnost lze snadno zaměnit za autora samého, může skutečně vytvořit objektivní vědecké dílo. Kdo však zná Adlerovu terezínskou monografii (i další práce), bude pravděpodobně souhlasit s názorem Waltera Jense, že „zvláštnost Adlerova přístupu k historiografii, jeho poeticko-exaktní metoda, spočívá v téměř umělecké schopnosti inscenovat hru dějin“. H. G. Adler patří k oněm lidem, kteří dokázali ovlivnit exaktním myšlením svou uměleckou tvorbu a poetickou imaginací vědeckou práci.
Román Neviditelná stěna je přespříliš vrstevnatým a protrpěným dílem, aby jej bylo možné v krátkosti i jen zhruba charakterizovat. V kontextu Adlerova gesamtkunstwerku jde však o důležitý a nepominutelný umělecký počin, který do vědecké části jeho díla zapadá jako klíč do zámku.
***
KNIHA TÝDNE Neviditelná stěna
H. G. Adler Přeložila Iva Kratochvílová.
Vydalo nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2008. 444 strany.
O autorovi| JAN DĚKANOVSKÝ, Autor je redaktorem revue Dějiny a současnost
