O co jde? Čínská vláda tento týden oznámila že investuje v přepočtu
130 miliard korun do vytvoření globální zpravodajské stanice v
angličtině, která má konkurovat stanicím CNN, BBC a Al Jazeera. Čína
tím prý chce ve světě zlepšit svou image. Nedokážu si to představit.
Onen člověk, co mi volal, se mi totiž nedávno také svěřil, jak
zahraničním novinářům závidí jejich svobodu v práci. Když čínský
reportér ráno usedne v redakci k počítači a napojí se na interní systém
CCTV, první stránka, která se objeví, ho informuje o událostech, o
kterých se v daný den nesmí nikdo zmínit, která výročí se nesmí
připomínat a dokonce která slova se nesmí používat. Podobně funguje i státní tisková agentura Sin-chua. To jsou sotva atributy, které vyvolávají důvěru ve zpravodajskou upřímnost.
Když jsem kdysi zpovídal uchazeče na místo svého asistenta, jedna
dívenka se mi svěřila, že už ji nebaví dělat pro pekingské noviny,
protože ji šéf u každé reportáže řekne, jak má dopadnout, aniž o tématu
cokoliv ví.
Podobné vzdechy slyším od čínských kolegů často. Čína má
co dohánět, chce-li v důvěryhodnosti konkurovat zahraničním
zpravodajským stanicím. Sto třicet milard korun jí dobré jméno
nekoupí. Ale propustit zhruba osmdesát novinářů, co tady hnijou ve
vězení, protože pravdivě informovali, by mohl být dobrý začátek.
130 miliard korun do vytvoření globální zpravodajské stanice v
angličtině, která má konkurovat stanicím CNN, BBC a Al Jazeera. Čína
tím prý chce ve světě zlepšit svou image. Nedokážu si to představit.
Onen člověk, co mi volal, se mi totiž nedávno také svěřil, jak
zahraničním novinářům závidí jejich svobodu v práci. Když čínský
reportér ráno usedne v redakci k počítači a napojí se na interní systém
CCTV, první stránka, která se objeví, ho informuje o událostech, o
kterých se v daný den nesmí nikdo zmínit, která výročí se nesmí
připomínat a dokonce která slova se nesmí používat. Podobně funguje i státní tisková agentura Sin-chua. To jsou sotva atributy, které vyvolávají důvěru ve zpravodajskou upřímnost.
Když jsem kdysi zpovídal uchazeče na místo svého asistenta, jedna
dívenka se mi svěřila, že už ji nebaví dělat pro pekingské noviny,
protože ji šéf u každé reportáže řekne, jak má dopadnout, aniž o tématu
cokoliv ví.
Podobné vzdechy slyším od čínských kolegů často. Čína má
co dohánět, chce-li v důvěryhodnosti konkurovat zahraničním
zpravodajským stanicím. Sto třicet milard korun jí dobré jméno
nekoupí. Ale propustit zhruba osmdesát novinářů, co tady hnijou ve
vězení, protože pravdivě informovali, by mohl být dobrý začátek.
