Odpověď šéfa vlády, v příběhu Sarkozy–Topolánek–protekcionismus už poněkolikáté, zněla: „I vaše otázka dokazuje, že tu jde hlavně o virtuální mediální debatu…“
Britský reportér Topolánkově reakci nerozuměl. Oprávněně. To, čemu premiér říká „mediální záležitost“, totiž není nic než skladba čistých, od jakékoli interpretace očištěných faktů.
Fakt první: Sarkozy v televizním vzkazu národu 5. února říká, že je neospravedlnitelné, aby francouzské automobilky vyráběly auta pro francouzský trh v Česku.
Fakt druhý: Topolánek rozesílá 6. února do světa veřejné prohlášení předsednictví, v němž argument francouzského prezidenta odmítá a sděluje, že bude proti „všem formám protekcionismu“ bojovat. Odsudek protekcionismu od té doby neopouští premiérův slovník. Tedy – kde je tu nějaká „virtuální debata médií“?
Kdyby šlo o ojedinělou situaci, nemá cenu se jí zabývat. Jenže v premiérově případě jde spíš o tradici. Tradici zděděnou z domácího hřiště. Zdejší politici až příliš často hrají nepříjemnou věc do autu tím, že ji svedou na „mediální interpretaci,“ „mediální kampaň,“ „mediální hru“. Mnohdy mají pravdu, často ne. Zmíněným mustrem ale zabíjejí všechno bez rozdílu. A ke své vlastní škodě si Mirek Topolánek vzal tento mustr s sebou ven.
Nevyužitá nahrávka
Problém první: premiér se tím připravuje o prostor, který se mu sám a priori nabízí. Z pozice nynější funkce šéfa unie jsou jeho názory vyhledávané. Kdybychom to dovedli ad absurdum, i kdyby Mirek Topolánek řekl „dobrý den celý den, bába lítá komínem,“ bude mít okolo sebe dychtivé mikrofony médií. Světových. Existuje ideálnější situace pro politika, který přijal, dobrovolně, ambici spoluovlivňovat svět?
Že jiní umí lépe číst mapu, ukazuje následující: všiml si někdo, že by mediální exit použil Sarkozy? Nevšiml, protože ho nepoužil. Když před deseti dny v Berlíně Topolánek reagoval při otázce k protekcionismu mediální obezličkou a výzvu ke komentáři dostal také Sarkozy, francouzský prezident odpověděl: „Souhlasím s tím, co řekl Mirek.“ Ironii v jeho hlasu a šibalský úsměv ale nemohl neslyšet a nevidět jen hluchý a slepý. Proč by také Sarkozy svůj boj snižoval jako výmysl poblázněných novinářských hlav?
Mirek Topolánek to udělal. A co je nepochopitelné, udělal to ve chvíli, kdy se stal vítězem – odpadla tudíž potřeba „zabít nepříjemné“ – a to vítězem poměrně zásadní debaty. Názorový spor o protekcionismus přece nebylo žádné žvanění o ničem. Střetly se tu dva ideologické přístupy: trh chránce (Sarkozy) versus trh rozhodčí (Topolánek). Premiérův přístup získal jasně navrch, zatímco Nicolas Sarkozy se ocitl v izolaci, z níž se poměrně neelegantně snaží dostat – důkazem budiž, že francouzský prezident odmítá potřást Topolánkovi rukou.
Mluví z něj nedůvěra k cechu
Zametáním výměny o protekcionismu pod mediální koberec, a to je druhý problém, premiér zlehčuje svoje vlastní teze. Jako by říkal „to jsem řekl jen tak, abych něco řekl; ve skutečnosti je to jinak a už mi s tím dejte pokoj“. To není prozíravý přístup, zejména z dlouhodobé perspektivy. Pokud totiž bude Mirek Topolánek se svým mediálním mustrem pokračovat, riskuje, že jeho slova při dalších soutěžích idejí přestane brát kdokoli vážně a prostor zaplní teze jiných. K čemu totiž zkoumat hloubku právě Topolánkova argumentu, když se ve finále všechno odůvodní (zlo)vůlí novinářů?
Český premiér by měl najít vyrovnanější vztah k médiím. Mluví z něj nedůvěra k celému cechu. Když už pro nic jiného, tak právě proto, že otevřenost a vstřícnost, jak jen jsou možné, jsou těmi nejlepšími zbraněmi proti omylům a „mediálním dezinterpretacím“.
Jeden příklad: tento list, ale nejen tento, se nedávno pozastavil nad tím, proč Česko svolalo na uplynulou neděli summit EU k ekonomické krizi, když se mu celou dobu vehementně bránilo. Negativní titulky hnuly ve Strakově akademii žlučí a Topolánek se údajně rozčiloval „copak nevěděli, jak to bylo?!“… (že Češi kývli na schůzku po dohodě s Merkelovou, kterou přitlačil do kouta Sarkozy varováním, že svolá summit jen států eurozóny). Nevěděli. Na rozdíl od britských či německých médií. Jejich vlády je informovaly. Z jednoho takového zápisu včera LN citovaly.
Britský reportér Topolánkově reakci nerozuměl. Oprávněně. To, čemu premiér říká „mediální záležitost“, totiž není nic než skladba čistých, od jakékoli interpretace očištěných faktů.
Fakt první: Sarkozy v televizním vzkazu národu 5. února říká, že je neospravedlnitelné, aby francouzské automobilky vyráběly auta pro francouzský trh v Česku.
Fakt druhý: Topolánek rozesílá 6. února do světa veřejné prohlášení předsednictví, v němž argument francouzského prezidenta odmítá a sděluje, že bude proti „všem formám protekcionismu“ bojovat. Odsudek protekcionismu od té doby neopouští premiérův slovník. Tedy – kde je tu nějaká „virtuální debata médií“?
Kdyby šlo o ojedinělou situaci, nemá cenu se jí zabývat. Jenže v premiérově případě jde spíš o tradici. Tradici zděděnou z domácího hřiště. Zdejší politici až příliš často hrají nepříjemnou věc do autu tím, že ji svedou na „mediální interpretaci,“ „mediální kampaň,“ „mediální hru“. Mnohdy mají pravdu, často ne. Zmíněným mustrem ale zabíjejí všechno bez rozdílu. A ke své vlastní škodě si Mirek Topolánek vzal tento mustr s sebou ven.
Nevyužitá nahrávka
Problém první: premiér se tím připravuje o prostor, který se mu sám a priori nabízí. Z pozice nynější funkce šéfa unie jsou jeho názory vyhledávané. Kdybychom to dovedli ad absurdum, i kdyby Mirek Topolánek řekl „dobrý den celý den, bába lítá komínem,“ bude mít okolo sebe dychtivé mikrofony médií. Světových. Existuje ideálnější situace pro politika, který přijal, dobrovolně, ambici spoluovlivňovat svět?
Že jiní umí lépe číst mapu, ukazuje následující: všiml si někdo, že by mediální exit použil Sarkozy? Nevšiml, protože ho nepoužil. Když před deseti dny v Berlíně Topolánek reagoval při otázce k protekcionismu mediální obezličkou a výzvu ke komentáři dostal také Sarkozy, francouzský prezident odpověděl: „Souhlasím s tím, co řekl Mirek.“ Ironii v jeho hlasu a šibalský úsměv ale nemohl neslyšet a nevidět jen hluchý a slepý. Proč by také Sarkozy svůj boj snižoval jako výmysl poblázněných novinářských hlav?
Mirek Topolánek to udělal. A co je nepochopitelné, udělal to ve chvíli, kdy se stal vítězem – odpadla tudíž potřeba „zabít nepříjemné“ – a to vítězem poměrně zásadní debaty. Názorový spor o protekcionismus přece nebylo žádné žvanění o ničem. Střetly se tu dva ideologické přístupy: trh chránce (Sarkozy) versus trh rozhodčí (Topolánek). Premiérův přístup získal jasně navrch, zatímco Nicolas Sarkozy se ocitl v izolaci, z níž se poměrně neelegantně snaží dostat – důkazem budiž, že francouzský prezident odmítá potřást Topolánkovi rukou.
Mluví z něj nedůvěra k cechu
Zametáním výměny o protekcionismu pod mediální koberec, a to je druhý problém, premiér zlehčuje svoje vlastní teze. Jako by říkal „to jsem řekl jen tak, abych něco řekl; ve skutečnosti je to jinak a už mi s tím dejte pokoj“. To není prozíravý přístup, zejména z dlouhodobé perspektivy. Pokud totiž bude Mirek Topolánek se svým mediálním mustrem pokračovat, riskuje, že jeho slova při dalších soutěžích idejí přestane brát kdokoli vážně a prostor zaplní teze jiných. K čemu totiž zkoumat hloubku právě Topolánkova argumentu, když se ve finále všechno odůvodní (zlo)vůlí novinářů?
Český premiér by měl najít vyrovnanější vztah k médiím. Mluví z něj nedůvěra k celému cechu. Když už pro nic jiného, tak právě proto, že otevřenost a vstřícnost, jak jen jsou možné, jsou těmi nejlepšími zbraněmi proti omylům a „mediálním dezinterpretacím“.
Jeden příklad: tento list, ale nejen tento, se nedávno pozastavil nad tím, proč Česko svolalo na uplynulou neděli summit EU k ekonomické krizi, když se mu celou dobu vehementně bránilo. Negativní titulky hnuly ve Strakově akademii žlučí a Topolánek se údajně rozčiloval „copak nevěděli, jak to bylo?!“… (že Češi kývli na schůzku po dohodě s Merkelovou, kterou přitlačil do kouta Sarkozy varováním, že svolá summit jen států eurozóny). Nevěděli. Na rozdíl od britských či německých médií. Jejich vlády je informovaly. Z jednoho takového zápisu včera LN citovaly.
