Trest za zahraniční kontakt

Po prvním zatčení v období druhé světové války prošel terezínskou Malou pevností, kde se seznámil i s manželi Bohuslavem a Miladou Horákovými, a koncentračním táborem v Dachau. Byl umístěn v kněžském bloku s významnými představiteli církve – budoucím kardinálem Josefem Beranem, pozdějším biskupem Štěpánem Trochtou, teologem Milošem Bičem či s knězem Josefem Plojharem, který po roce 1948 aktivně spolupracoval s komunisty, a stal se dokonce ministrem zdravotnictví.

Od června 1949 navázal Ladislav Král kontakt s agentem-chodcem CIC Karlem Heikenwälderem, jehož prostřednictvím udržoval i písemný styk s jiným farářem Československé (husitské) církve, Augustinem Jünglingem. Ten v exilu zastával funkci duchovního správce v německém utečeneckém táboře v Ludwigsburgu. V květnu 1950 byl L. Král za tuto svou protistátní činnost zatčen a v červnu 1951 ho Státní soud v Brně odsoudil za trestné činy velezrady a vyzvědačství k šestnácti letům těžkého žaláře, k peněžitému trestu, konfiskaci majetku a ke ztrátě čestných občanských práv na deset let. Trest si odpykával na Mírově.

Rodina nikdy nezapomněla, jak byl při jedné z návštěv po prodělané mozkové mrtvici přinesen nemluvící a částečně ochrnutý na nosítkách. Zaslat mu potřebné léky jim však vězeňské orgány nedovolily. Povolení vyprosila až po značných peripetiích jeho dcera u bývalého spoluvězně z Dachau Josefa Plojhara, v té době již ministra v komunistického vládě, oficiálně exkomunikovaného z církve. Přes velké zdravotní obtíže a opakované žádosti o přerušení trestu se Ladislav Král dočkal propuštění až 4. září 1957. Kněžská služba mu byla nadále zapovězena.