V neděli jsme si s přáteli vyšli na jeho hrob.
A tak jsme se sešli s historikem Jiřím Sukem, který letos vydal skvělou knihu právě o Havlovi (Politika jako absurdní drama), nejprve u brány nového židovského hřbitova, a protože Viktor Stoilov, vydavatel Havlových spisů, ohlásil, že budou mít s rodinou chvíli zpoždění, zašli jsme k dr. Kafkovi.
Jeho jehlanovitý hrob lze lehce nalézt, navíc k němu vedou šipky. Smutná věc na tom hrobu je ta, že Franz tam leží se svými rodiči, s nimiž, tedy hlavně s otcem, to neměl vůbec lehké, zatímco popel jeho milovaných sester rozvál vítr po polských pláních.
Já jsem v tu chvíli myslel na svého přítele a učitele Tomáše Pěkného, který měl před měsícem nedaleko odtud pohřeb a který sem, na židovský hřbitov, chodil do redakce časopisu Roš chodeš, jenž redigoval a kam psal články o židovské kultuře a literatuře, jíž byl vynikajícím znalcem. Tomáš drahý... Zemřel v neděli ráno, ostatně jako Havel... Na jaře mu bylo sedmdesát let. Rakovinu sleziny mu diagnostikovali snad před dvěma měsíci. Všichni kolem něho s hrůzou užasli, jak si takového silného, krásného muže umí vzít smrt tak rychle. Já jsem Tomáše poznal v 90. letech v Respektu, ten časopis, především jeho jasný, výstižný a k jádru věci směřující jazyk, to byla Tomášova práce. Snad to nebude znít přepjatě, ale Tomáš měl v sobě něco kafkovského v tom smyslu, že přímo odpuzoval fráze, tlach a žvanění.
Max Brod i jiní přátelé popisovali, jak před Kafkou se každý snažil mluvit co nejpřesněji, jak každý najednou před ním cítil, že před ním nemůže mlžit a tlachat, mluvit jen tak bez kontroly, že se ho žvanění přímo fyzicky dotýká. To nebylo, že by s Kafkou nebyla legrace nebo že by byl přísný a úzkoprsý, naopak, Kafka byl zcela zdvořilý a milý člověk, ale jeho ustrojení nesnášelo vulgaritu a plytkost. To samé myslím platilo pro Tomáše. Byl jeden z nejvlídnějších a nejempatičtějších lidí, které jsem poznal, a zároveň z nejpřísnějších a nejnáročnějších. Tyto polohy se v něm potkávaly a přirozeně spolu koexistovaly. Strašně mi Tomáš chybí a vědomí, že do konce života už s tím nebude možné nic podniknout, mě naplňuje doživotním smutkem. A vida, za tuto větu, ba za celou tu „úvahu“ (uvozovky zcela nesnášel) by mě asi nepochválil, považoval by ji za přepjatou a efektní a už vůbec by mu asi vadilo, že píšu o něm. Nejspíš by mi ji škrtnul. Já ji tu nechám. Už můžu.
Kafka byl zcela zdvořilý člověk, ale jeho ustrojení nesnášelo vulgaritu a plytkost.
A už se blížili Stoilovovi, tři děti jako stupínky, otec Viktor a maminka Míša. A s nimi naše kamarádka Eliška, jež je mimochodem zpěvačka skupiny Velvet Underground Revival, jejíž koncert se dnes (18. 12.) koná k poctě Václava Havla a Lou Reeda (taky umřel v neděli) v Arše na Poříčí. Eliška byla jediná, jež už u Havlova hrobu byla, tak nás vedla. Předtím jsme si koupili ve stánku několik svíček, několik květin a ujistili se, že máme sirky.
Předtím jsme si koupili ve stánku několik svíček.
Hrob, ten se nachází na Vinohradském hřbitově, kousek od olšanské nekropole, ale ne zcela jako její součást. Jest to hřbitov solidně měšťanský, založený koncem 19. století (1885), třikrát pak rozšířeným, naposled roku 1922. Uprostřed stojí novogotický kostel svatého Václava (!), v jehož arkádách si pořídily hrobky rodiny pražských (a vinohradských – Vinohrady se staly součástí Velké Prahy až rokou 1922) měšťanů.
Na hřbitově se nachází dobrá a rozmanitá společnost, jejíž rozptýlené rovy jsme však nemohli obejit. Z knihy Petra Kovaříka Klíč k pražským hřbitovům (NLN, 2001) vyberu, že tu na vzkříšení čeká (nebo nečeká, to dle povahy a založení) Vlasta Burian, Jaroslav Štercl, Jiří Šlitr, Jiří Grossmann, T. R. Field, La´dka Kozderková, Stanislav Neumann, Emil a Xena Longenovi, reportér Josef Laufer, Theodor Pištěk, Jan Pivec, Gabriela Preissová, Jarmila Hašková, Oto Gutfreund, Karel Matěj Čapek-Chod, Jan Kotěra, Karel Václav Rais a třeba psychiatr Vladimír Vondráček, ke kterému mohou nebožtíci chodit na vyšetření. Hned u vchodu je busta E. E. Kische, která sem byla přenesena před několika lety od urnového hrobu ve Strašnicích, protože byla během 90. let dvakrát ukradena a nejspíš skončila ve sběrně kovů. Tady je na Egona, jemuž visí z úst špaček, snad lépe vidět.
Tady je na Egona, jemuž visí z úst špaček, snad lépe vidět.
Došli jsme k arkádové stěně hřbitovního kostela. Hrobka rodiny Havlových je na rozdíl od sousedních klasicky honosných pojata jaksi modernisticky a přiznám se, že ve mně protáhlý tvar lomeného oblouku, jenž je uprostřed protnut štíhlou štěrbinou, budí jistý údiv a rozpaky. Ty netlumí ani levitující éterické postavy, jež nesou nezaměnitelný rukopis Olbrama Zoubka. Snad mají představovat psyché či co... napadaly mě různé věci, ale nahlas jsem o tom mluvit nechtěl, před dětmi navíc...
Došli jsme k arkádové stěně hřbitovního kostela.
Když jsem zapálili svíčky a položili květiny, mohl jsem se začít věnovat poučování. Kdybych na to měl čas a lepší paměť, řekl bych asi toto: stojíme u hrobky pražské rodiny, jejíž kořeny sahají do pozdně barokních časů, kdy Havlové vlastnili mlýny na smíchovské straně Vltavy. Starý pan Václav Maria Havel, tedy otec Václava a Ivana, ve svých vzpomínkách, které psal v sedmdesátých létech po smrti své milované ženy Boženky, píše, že o předcích toho ovšem neví zas tak mnoho, ale i to, co ví, je obvykle více, než je v běžných českých rodinách zvykem.
Pradědeček Václava a Ivana Havlů, milé děti, se jmenoval Vácslav Julius Havel a narodil se v roce 1821 jako prvorozený syn pražského měšťana a mlynáře. Zvláštní způsob psaní tradičního českého jména zřejmě byl jeho „vynálezem“, protože první Václav v rodině se psal německy Wenzel nebo česky Václav.
Když jsem zapálili svíčky a položili květiny, mohl jsem se začít věnovat poučování.
Pradědeček měl osm sourozenců, které musel jako dědic vyplatit, kvůli čemuž mu nezbývalo než prodat mlýn s veškerými nemovitostmi – tím mlynářství v rodině Havlů skončilo. Aby se nějak uživil, byl pradědeček nucen vstoupit do služeb státní dráhy jako vážný na nádraží. To byla tehdy však velmi progresivní profese. Bydlel na Malé Straně a zemřel na zápal ledvin v roce 1884. Jeho manželka byla z Plaňan a zemřela o rok dříve rovněž na zápal, ale plic.
Starý pan Havel o své babičce Terezii, rozené Boumové, slýchal, že byla výborná kuchařka a hospodyně. Brala na byt studenty, mezi nimi otce budoucího ministra v Benešových vládách Prokopa Drtiny (1900–1980), čímž započalo dlouholeté přátelství mezi oběma rodinami – ještě stihl podepsat Václavovi Chartu 77.
Otec pana Václava Marii Havla, tedy dědeček prezidenta Havla, se rovněž jmenoval a psal Vácslav Havel (1861–1921) a do kulturních a pražských dějin se zapsal především jako stavitel secesního paláce Lucerna, kde je u vchodu do kina od roku 1990 opět umístěna jeho busta. V pamětech o něm jeho syn píše jako o vzorném vlastenci, který se politicky angažoval za stranu mladočeskou a který při svém podnikání najímal „pokud možno jen české zaměstnance“ (tedy trochu šovinista). Byl rovněž členem výboru Národního divadla, kde vykonával funkci „hospodáře“ čili pokladníka. Znal s Karlem Kramářem, Jaroslavem Vrchlickým či s dramatikem Jaroslavem Kvapilem a jeh o ženou, herečkou Hanou Kvapilovou.
Otec pana Václava Marii Havla, tedy dědeček prezidenta Havla, se rovněž jmenoval a psal Vácslav Havel.
A můžeme pokračovat: Manželka pana Václava (babička Václava a Ivana Havlů) se jmenovala Emilie, jejíž jméno, milé děti, vidíme na pravé straně, byla rozená Pavelková, a pocházela z moravské advokátské rodiny. Byla to prý dívka „neobyčejně hezká“ a měla řadu nápadníků, píše její syn ve svých pamětech, ale dala přednost mladému panu Havlovi. A byl to právě „finanční přínos“ mladé slečny, posléze paní Havlové, který umožnil dědečkovi začít podnikat v oboru, jemuž se dnes říká developerství a díky němuž bylo de facto založeno bohatství „firmy“ Havel – jež jim bylo v příští generaci zabaveno.
První činžovní dům postavil Vácslav Havel na rohu Žitné a Příčné, pak ho prodal, potom zase postavil další. Tím získal kapitál na stavbu nejdůležitější, tedy na Lucernu, která v držení rodiny zůstala do roku 1948, kdy byla znárodněna – a po listopadu opět privatizována.
Dědeček však jevil kromě podnikavosti také pozoruhodné zájmy v oblasti duchovních nauk. Jak upozornil Martin C. Putna v knize Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, sepsal a vydal pod pseudonymem Atom spis Kniha života, jenž zpracovával „svérázným způsobem témata na pomezí náboženství, vědy a filosofie.“
Pozoruhodné bylo též jeho přátelství s mystičkou a ezoteričkou Annou Pammrovou (1860–1945), která je znalcům známá především jako korespondenční přítelkyně básníka Otokara Březiny. Putna upozorňuje, že i když se Václav Havel se svým dědečkem setkat nemohl, obsahuje jeho způsob psaní, vyjadřování a myšlení pozoruhodné analogie, tkvící hlavně ve skepsi k materialistickému výkladu světa a v distanci vůči pozitivistickému rozumu. Dědeček pěstoval tehdy módní spiritismus, a vnuka Václava Havla, což o něm není veřejně známo, podobné praktiky velmi přitahovaly, k čemuž je v jeho díle dostatek důkazů (třeba drama Pokoušení, esej Thriller etc..).
A pak jsem chtěl předvést, jak se takový spiritismus provádí
A pak jsem chtěl předvést, jak se takový spiritismus provádí, ale na to už nedošlo. Bylo poledne a všichni pocítili chuť se najíst. Návrh, že bychom v lekci pokračovali ve vinohradské restauraci u Sládečků, byl okamžitě přijat.
Já si pak vzpomněl, že jsem před dvěma lety ráno po Havlově smrti byl venčit psa mých dětí, a pak jsme o tom napsal takový drobný fejeton, který snad ani nevyšel. S dovolením ho sem umístím. Vyjadřuje, myslím, něco rozpoložení těch dní před dvěma lety.
Vyjadřuje, myslím, něco rozpoložení těch dní před dvěma lety.
Pondělní ráno. Po ošklivých šedivých dnech najednou krásný průzračný den. Praha je zalitá sluncem, zvláště z Letné, kde venčím psa, je nádherná, jak zlatem pokropená. Myslím na to, že ten člověk první noc nežije. Prostě nežije. Fyzicky zmizel, odhmotnil se, přestal existovat, Jistě, zůstalo tu jeho dílo, jeho myšlenky, odkaz, knihy a takové ty věci, o nichž se říká a píše, že jsou důležitější než reálné smrtelné tělo. Ale to se jen tak říká, on už si z nich nic nepřečte, on už k nim nic víc nedodá, jemu už je to platné, ehm, jako mrtvému zimník, který by v takovém pěkném počasí dnes možná ani nepotřeboval.
I když spíš ano, v posledních letech byl již velmi zimomřivý: člověk, když ho viděl, hned by ho do něčeho zabalil. Vlastně i tady trochu fouká. Pes někam odběhl. Tak tedy není. Co to asi znamená? Skutečně někam šla duše? Do nebe? To by dnes odpovídalo, když se tak vyjasnilo. Třeba ho tam vítají čistými okny. Andělé a svatý Petr a kamarádi, no jistě, Jirous a paní Olga, co ta mu asi řekne? A další. Ale to jsou nejspíš takové infantilní představy o nebi jako o takové permanentní hospodě. Bohužel. Ale pěkné by to bylo, to ano. Anebo se opravdu už někde dívá seshora dolů, asi jako z balkónu. „Budu se na vás dívat,“ slíbil prý trochu výhrůžně jeho předchůdce.
No nevím, jestli je to právě nejlepší způsob, jak prožít nekonečno a věčnost. Třeba mě teď vidí, jak venčím psa. Jak dlouho ho to asi bude bavit? Nebo to může být jinak. Třeba o tom mluvil před týdnem s dalajlámou, třeba ho instruoval, jak na tyhle věci jít v tibetském smyslu: zvolna zpomalovat dech a tiše vypínat mysl... Ta se pak odpojí, chvíli asi levituje v podobě nějakého fluida nad tělem a pak tradá... do dalšího těla. I když on určitě bude mít dobrou karmu, on už se třeba převtělovat nebude.
Ale mohl by. Příště by z něj mohla být pěkná mladá žena, nějaká jeho čtenářka, jako ta Bea v Odcházení, on by jistě neprotestoval. To by pak bylo hypoteticky možné se s ním znovu setkat. Dokonce i jaksi intimně. Představa je to hezká, hm, s tím by se to dalo nést snáze.
Pes mezitím přiběhl a podíval se na mě soucitně a jako by o všem věděl. Možná už má své zkušenosti.
