Únosy dětí v Česku? Policie řeší 10 případů ročně. Většinou za to může rodič

Policisté už od 11. ledna pátrají po ztracené dívce z Ústí nad Labem. V případu dvanáctileté Míši lze zatím jen spekulovat, zda šlo o útěk z domova či násilný čin. Policií nepotvrzené scénáře však mnohdy zmiňují i případný únos školačky.

Jak ale ukazují policejní statistiky, které získal server Lidovky.cz, takové případy jsou v Česku hodně výjimečné. Ročně se sice pohřešují tisíce dětí, většinu z nich se ale podaří najít. Nejde totiž jen o děti, které jsou v ohrožení, ale především o útěky z domova či z diagnostických ústavů.

Deset případů za rok

Únosem dítěte jako další „kategorií“ se pak policie zabývá v průměru desetkrát do roka. Únoscem pak bývá zpravidla jeden z rodičů, který se nechce vzdát svého dítěte ve prospěch bývalého partnera, nikoli neznámá osoba. Třebaže i k tomu dochází - hojně medializovaný byl například desetidenní únos dvou nezletilých v Ústí nad Labem.

Statistické údaje za posledních deset poskytnutá policejním prezidiem varovně ukazují na rok 2006. Policie tehdy řešila 14 trestných činů spojených s únosy dětí. Naproti tomu rok 2015 byl v tomto ohledu nejméně závažným - do statistiky se dostaly „jen“ tři případy. Do černé statistiky se dále neslavně zapsaly také roky 2005, 2007 a 2014. V těchto letech se počet trestných činů řešených jako únos dítěte dostal na dvanáct únosů. (celá statistika viz níže - pozn. red.).

Jak ale šetření v jednotlivých případech dopadlo a kolik dětí je stále pohřešovaných, policie s ohledem na „citlivost problematiky“ už nesdělila.

I přesto, že je dítě v případě únosu většinou „odcizeno“ svým biologickým rodičem, lze i tak hovořit o trestném činu. „V okamžiku, kdy v rozsudku soudu jasně stojí, kdy smí rodič dítě potkávat či je v něm uvedeno, že je dítě výlučně svěřeno do péče druhého rodiče, a on takové rozhodnutí nerespektuje, pak to lze kvalifikovat jako trestný čin,“ vysvětlila serveru Lidovky.cz ředitelka linky Ztracené dítě Jarmila Kubáňková, která se problematikou pohřešovaných dětí dlouhodobě zabývá.

Ona i její kolegové pravidelně pracují s rodiči, kteří se na ně obrátí v zoufalé situaci, protože neví, kde se nachází jeho dítě. Málokdy jde však o případy, u nichž lze hovořit o trestném činu. „To se děje minimálně. Jde o několik případů za rok,“ sdělila Kubáňková. Zato až desetkrát častěji řeší spory rodičů, u nichž měla péče o dítě podléhat vzájemné domluvě, ale nestalo se tak.

Jde tak například o páry hádající se ještě před rozvodem či ve chvíli, kdy nejsou schopni se dohodnout, ačkoli soud ponechal střídavou péči na jejich rozvaze. „Pokud rodiče souhlasí s tím, že se na péči dohodnou sami, tak ani v tomto případě nelze hovořit o trestném činu,“ vysvětlila Kubáňková s tím, že pokud není styk s dítětem upravený soudním rozhodnutím, mají oba rodiče plné právo trávit čas se svým dítětem.

Ve všech případech, s nimiž se odbornice během praxe setkala, ale nikdy nedošlo k tragickému scénáři, kdy by rodič dítě dlouhodobě skrýval.

Čekání se ovšem některým rodičům i tak mohlo zdát nekonečné. „Měli jsme tu i klientku, která děti neviděla tři měsíce. Jsou případy, kdy se věc podaří vyřešit předběžným opatřením, o kterém by měl soud rozhodnout do týdne. Ovšem v okamžiku, kdy to vyhodnotí jinak a netrvá na předběžném opatření, může trvat i dva nebo tři měsíce, než se nařídí soudní jednání. Neexistuje totiž žádná lhůta,“ popsala zkušenosti klientů Kubáňková.

Linka Ztracené dítě, kterou vede, už pomohla nespočtu zoufalých rodičů. „Hlavní prací našich lidí v našem ústavu je přivést rodiče do takového emočního stavu, aby byl schopen jednat. Je potřeba se vybrečet, vyvztekat, zkrátka nechat všechny emoce plynout a dostat se k racionálním úvahám. To na začátku mnohdy nejde,“ vypráví, jak může vypadat odborná pomoc.

„Dále je potřeba zjistit, co všechno je možné udělat a jak se celá situace skutečně má. Potom mohou do sporu vstoupit třeba orgány sociálně-právní ochrany dětí,“ líčila dále. „Může se to zdát jako maličkost, ale říct lidem, že existuje něco jako předběžné opatření nebo nařízení soudu, je hrozně důležité,“ řekla, že rodiče, kteří se na linku obracejí, často nevědí o možnostech, které v takové situaci mají.

Pro některé je ovšem i tak obtížné se pro některé z nich rozhodnout. „Pro některé je paradoxně nejtěžší povolat do sporu policii,“ říká. Při představě, že druhého rodiče nebo dítě vystaví zásahu policie, cítí ostych a raději řeší situaci jinak.

Kvůli zvýšení rychlosti při pátrání spustilo ministerstvo vnitra již dříve projekt Národního koordinačního mechanismu pátrání po pohřešovaných dětech. Jedná se o systém včasného varování i v takových případech, kdy je život nebo zdraví pohřešovaného dítěte v ohrožení. Momentálně je ve statistice dětí v ohrožení vedená pouze Michaela Muzikářová, kterou policejní tým usilovně hledá už více než dva týdny.

Přeshraniční únosy dětí

Statistiky pohřešovaných dětí se přímo dotýkají také „rodičovské“ únosy dětí do ciziny. K tomu dojde, jak již dříve informoval server Lidovky.cz každý rok zhruba 1800krát v celé EU. V Česku pak jde v průměru o čtyřicet případů ročně. Nejčastěji jsou české děti unášeny na Slovensko, do Anglie, do Německa a do USA. Optikou trestního zákoníku se však takové případy nepovažují za trestný čin.

S touto negativní zkušeností se setkala i česká topmodelka Pavlína Němcová, jejíž případ ilustruje, jak zdlouhavý mezinárodní boj o dítě může být. Po nezdařeném vztahu s francouzským manželem přišla vystudovaná právnička a profesionální modelka na dvanáct let o syna. Muž jej odvezl z Prahy do Paříže a požádal o rozvod.

Němcová směla vídat syna jen během víkendů a letních prázdnin. Doba, během níž se pokoušela získat syna zpět do své péče, se pro ni proměnila do ustálené podoby – čekala na verdikty francouzských soudů a následně se odvolávala. Úspěchu dosáhla až poté, co si tehdy náctiletý syn přál, aby žil u matky.