V Brně vystavují lokomotivy, jak by je vyfotilo UFO

Pokud jste někdy byli v Domě umění v Brně, určitě si pamatujete jeho krásné výstavní prostory: symetrická dispozice, velkorysé místnosti s vysokými stropy, čisté bílé zdi, horní osvětlení, zkrátka galerie, která byla budována s vědomím, že jde o místo určené pro vystavování umění. Pokud si myslíte, že Dům umění znáte, určitě byste si neměli nechat ujít výstavu Vystavovatel a jeho diváci.

Ta totiž vypadá úplně jinak než jakákoliv jiná výstava v posledních letech. Svou velkorysostí se přibližuje instalacím, na které jsme zvyklí spíše z galerijních institucí západní Evropy. Nevznikla jako nápodoba cizích módních trendů, ale na základě dlouhé diskuse několika přátel, kteří chtěli v galerii pracovat jinak, než jak se to většinou dělá.

Vystavovatel a jeho diváci je dílem čtyř umělců – Pavla Karouse, Michala Pěchoučka, Pavla Sterce a Dušana Záhoranského – a dvou kurátorů: Martina Mazance a Rostislava Koryčánka. Jejich záměrem bylo vystavit nové projekty, vytvořené pro prostor Domu umění, a jejich prostřednictvím připoutat pozornost k samotnému faktu vystavování. Tedy k prostředí, které v galeriích vstupem umění vzniká, a ke způsobu, jímž ho vnímá divák.

Je toho dosaženo zdánlivě jednoduchým způsobem. V celém horním podlaží Domu umění je umístěno jen minimálně děl. Ač jsou některá z nich monumentálního rozměru, vlastně to celé působí, jako kdyby tu nebyly prezentovány jen projekty umělců, ale rovnocenným, někdy až silnějším partnerem je samotná architektura Domu umění. Vše se dává do pohybu vstupem diváka putujícího velkými sály a svou přítomností rozehrávajícího jednotlivé objekty.

Procházka mezi stroji

Platí to především pro práci Pavla Karouse. Do největšího prostoru galerie umístil dva geometricky abstrahované modely železničních lokomotiv v měřítku 1:1, a to včetně jejich typické barevnosti. Hmotově obří bloky tak skutečně připomínají dopravní prostředky, ale svým minimalistickým vzhledem působí, jako kdyby neměly žádnou váhu. Trochu připomínají objekty, které na základě snímků s nedostatečným rozlišením vytvořili vzdálení mimozemšťané, toužící vejít v dialog s naší strojovou civilizací.

V galerii se mezi těmito špatně pochopenými lokomotivami z divného snu motáme a nevíme, jestli jsou to sochy, architektura nebo nepojízdná dopravní technika. Význam se mění nejen s proměňující se vzdáleností, ve které kolem těchto soch nesoch kroužíme, ale i s dobou, kterou věnujeme jejich dekódování.

Každý ze zastoupených umělců se vyjadřuje dost odlišným způsobem. Sochař Dušan Zahoranský v zásadě pracuje s měřítkem celé místnosti, jako v případě výstavního sálu, který pro diváka z jedné strany znepřístupnil a zásadním způsobem tak pozměnil vnímání v něm umístěné instalace.

Michal Pěchouček ukázal další ze svých filmogramů, jež byly k vidění na jeho rozsáhlé výstavě v Domě U Kamenného zvonu v Praze. Tentokrát je Pěchoučkův fotografický pás servírován po homeopatických dávkách, díky kterým si lépe uvědomíme jeho křehkost. Jako do oživlého kalendáře do něj autor hodinu po hodině zachycuje své bezprostřední okolí.

Postupy Pavla Sterce využívají škálu přístupů od performance, prostorové tvorby nebo konceptuálního umění, které většinou propojuje postava samotného umělce.

Na Vystavovateli je zřejmě nejpůsobivější dílo zachycující návštěvu ve skladu vyhořelého radioaktivního materiálu. K němu se přibližoval pozadu, pomocí zrcadla, jako kdyby se jednalo o mytologickou Medúzu. I k těmto fotografiím musíme vykonat cestu přes prázdný sál a vlastně tak zopakovat umělcovo gesto.

Když je méně více Sporá instalace nás nutí přemýšlet, jak jednotlivá díla fungují a jak se my sami v galerii chováme. Je to, jako kdybychom sledovali film o tom, jak vypadá kino, nebo poslouchali hudební skladbu o životě orchestru. Situace kina nebo dynamika orchestru zásadně ovlivňují naše vnímání uměleckých děl jejich prostřednictvím vnímaných. Zvykli jsme si je přitom zcela ignorovat.

Pro toho, komu výstavní minimalismus nesedí, může být Vystavovatel a jeho diváci zklamáním. Může se cítit, že za své peníze dostal málo umění. Poloprázdnými sály lze projít za několik minut, snad ještě rychleji, než trvá pročtení doprovodné brožury v podobě instalačního plánku výstavy. Podobně radikální experiment s formou výstavy ale za možné odmítnutí částí publika stojí. Věřím, že jako poučná lekce, ať už v negativním nebo pozitivním smyslu, bude důležitá pro všechny, kdo budou v Domě umění v budoucnu vystavovat.