V Indii uctívají herecké hvězdy jako božstvo

* LN Jak jste se dostala k filmování v Bollywoodu?

Předloni v prosinci, po adventních koncertech, když jsem zrovna strčila ruce do těsta, že upeču cukroví na Vánoce, zazvonil telefon. A jestli bych přišla na casting, že mě chce vidět indická produkce. Už ten samotný fakt mně připadal pozoruhodný. Tak jsem šla a první, co mě překvapilo, bylo, že po mně chtěli, abych se ihned na místě naučila zpaměti anglický text a zahrála ho. Takhle narychlo bych to nedokázala ani v češtině. Tak jsem to pouze přečetla a navrhla, ať si vyberou některou z hereček, které přijdou po mně, že se bez té role obejdu. To je zřejmě zaujalo a čím víc jsem to odmítala, tím víc mě chtěli.

* LN Nejdřív se natáčelo v Praze?

Ano, točili exteriéry v Trojském zámečku. Věděla jsem pouze tolik, že mám hrát ochránkyni prince. Postupně se ukazovalo, že druhý den mám scénu s dvousethlavým komparsem a že mám ve vypjaté situaci říci několik hindských vět a nakonec mi přivedli řeckého kaskadéra, dali do rukou nože a on mě učil bojovat. Na závěr přišli dva kaskadéři, se kterými jsem se měla prát, a anglický kameraman, že to zkušebně natočí a že se mám tvářit zuřivě do kamery. Tak jsem se zatvářila zuřivě a řekla - zavolejte produkci, já tady končím. Nastalo ticho, za chvíli se stan, ve kterém jsme zkoušeli, zcela vylidnil, režisér zastavil natáčení a přišel za mnou se scenáristou do karavanu. Vyprávěli mi celý příběh a tvrdili, že beze mě to nemohou točit. Slíbil, že po mně nikdo nebude nic chtít, co nebudu předem vědět. Tak jsem do toho nakonec šla.

* LN O jaký film a roli šlo?

Asi bych to neměla příliš prozrazovat, protože mám ve smlouvě, že o tom nesmím mluvit. V Indii se všichni nesmírně bojí, že jim někdo téma ukradne. Tak jsem také nikdy nečetla celý scénář, pouze svoje scény. Je to moderní pohádka, která se v ději vrací do minulosti a také do nadpřirozeného světa. Hlavní hrdina je normální kluk a lidé, kteří se kolem něj pohybují, se ve chvíli, kdy příběh akceleruje, promění ve skupinu ochránců. Bojují za něj a také zahynou. Já jsem hrála křesťanskou jeptišku, která se změní v ochránkyni a bojovnici. To, že budu bojovat, jsem na začátku vůbec netušila. Nebyla to velká role, ale byla výrazná a v příběhu měla určitou důležitost.

* LN V Praze už žádné problémy nebyly?

Druhý den jsem stála na place a najednou všechno fungovalo, byla tam naše výborná kaskadérka, chovali mě jako v bavlnce, všechno klapalo. A že se brzy potkáme v Indii. V dubnu nic, v květnu nic, v červnu nic, úplně se odmlčeli a já ani neměla smlouvu. Celé jsem to pustila z hlavy a pak najednou v druhé půlce srpna jsem dostala zprávu, abych se přichystala, že v září letím natáčet do Bombaje. Samozřejmě, že jsem neměla scénář ani představu, co se bude dít. Měla jsem strach z neznáma. Jela jsem sama a netušila jsem, co mě čeká. Ostatně i indická angličtina mi občas byla nesrozumitelná, takže mi jiní museli překládat do angličtiny.

* LN Byla jste tam jediná Evropanka? Jak jejich systém funguje, je hodně odlišný od našeho?

V Bombaji žije dost cizinců ze všech koutů světa, kteří tam pracují v indických filmech a jsou v tamějších hereckých rejstřících. V našem filmu jich bylo asi osm. Indie je obrovský trh a indické herecké hvězdy tu jsou vynášené až do nebe. Lidé se k nim chovají jako k božstvům, zatímco ostatní herci tam hrají spíše doplňkové role. Mými kolegy byli anglický režisér a herec, australský muzikant a herec, jeden Američan, který ale byl dost frustrovaný, měl nějaké osobní problémy a z natáčení druhý den utekl. Pak také jedna Indoafričanka. Tyhle mé kolegy ale nijak zvlášť produkce nehýčkala. Museli se na plac dopravovat sami, což trvá v rušné Bombaji několik hodin, ani neměli samostatný karavan. Ke mně se chovali s úctou, protože si mě pozvali z Evropy a platili mi letenky i hotel. A zřejmě jsem náhodně zapůsobila tím, že jsem pořád něco odmítala a dávala najevo, že to dělat nemusím. Asi jsem tím nechtěně zvýšila svou cenu. Ještě v létě jsem zopakovala, že nepojedu, protože nemám scénář, a po zkušenostech z Prahy že chci scénář a dubla na bojové scény. Scénář mi nedali, protože je jejich know-how, ale to ostatní slíbili. Všechny bojové scény jsem nakonec hrála sama. I tu smrt.

* LN Říkáte, že jste měla privilegia. V čem spočívala?

Jako jediná jsem měla karavan s malinkým záchůdkem, kde sice občas netekla voda a nešla klimatizace, ale bylo to příjemné útočiště a chodili tam ke mně na záchod i lidé ze štábu. Indické hvězdy samozřejmě mají naprosto luxusní karavany a jsou izolované od ostatních. Já se brzo předvedla, že jsem Evropanka, protože jsem si tam automaticky zvala kolegy, třeba australský muzikant Simon u mě sedával a cvičil na své nástroje. S ním jsem se spřátelila, v Indii ještě studoval hudbu a byl tam moc spokojený. Jako muzikant tam pro sebe viděl otevřený svět. To, že se mnou sdílel karavan, se ale Indům moc nelíbilo, porušovala jsem asi pravidla. Pak jsem přišla na to, že si myslí, že mám k němu hlubší vztah a to tedy tolerovali. Nechápali, že to je jenom přátelství a kolegialita. Potom ke mně chodili i další kolegové, přece jenom jsme si byli blízcí a já si nedovedla představit, že bych měla něco víc, než co mají oni. To zřejmě Indové nepěstují.

* LN Jak Bollywood vypadá?

Rozkládá se na kraji Bombaje, u národního parku. Ovšem i tam zasahují slumy a všechna bída je přímo na dosah. Filmové město tvoří stovky hal, u kterých ale prakticky nic není. K nim pak přijedou karavany s herci a veškerou výbavou. Padesát metrů odtud se ale pasou krávy a kozy a vedle je smetiště.

* LN Kde jste bydleli?

V prvotřídním hotelu, odkud mě vozili autem, ale moji kolegové se do studia museli dopravit sami, což nebylo jen tak. Začínalo se v sedm ráno, takže museli vstávat o tři hodiny dřív, protože Bombaj má dvacet milionů obyvatel a doprava jetam permanentně zablokovaná, auto se posunuje v pěti pruzích dvacetikilometrovou rychlostí.

* LN Měla jste možnost poznat i něco jiného než studia? Jaký na vás Indie udělala dojem?

Je to jiný svět a život ve strašné bídě. Předem jsem si řekla, že se nesmím trápit tím, co uvidím, protože to nemůžu jakkoliv změnit, ale stejně to na mě působilo. Jedete autem a podél cesty vidíte žít lidi v beznadějných podmínkách. Můj hotel byl luxusní, ale byl obklopený slumy, takže jsem z něj nemohla jít ven a někde se procházet. Zavolat taxíka byl také problém, Musela bych se víc vyznat v tamějších poměrech, vždyť někteří taxikáři ani nemluví anglicky. Pomohl mi náš konzulát v Bombaji, konzulka Eva Drdáková mě dvakrát vzala na výlet, takže jsem přece jenom viděla něco víc. Poslední den jsem se odvážně vydala do muslimské čtvrti u mého hotelu, kde zřejmě ještě nikdy asi neviděli Evropanku, takže jsem byla velká atrakce. Byla tam spousta krámků ale také neuvěřitelná špína a odpadky. Uvědomila jsem si, že lidé tam takhle přežívají bez větších pohrom a budou i nadále, ale nemají šanci svůj život změnit. Lidé v Indii podle mého soudu ani tak neumírají kvůli nedostatku jídla, ale na nemoci způsobené nedostatkem hygieny. Tam jsem si znovu potvrdila, jaké bohatství je čistá voda a fungující kanalizace.

* LN Jak se vám pracovalo s indickými herci?

Měla jsem sice jiné postavení než moji kolegové, ale to se vůbec nedalo srovnat s tím, co se děje kolem indických hvězd. Nasvítila se scéna, ze všech lilo a když jsem zkoumala, proč se netočí, zjistila jsem, že hlavní představitel není na place. Hodinu se v tichosti čekalo, až se mu bude chtít. Prijanka Chopra a Abisek Bachnan jsou nesmírně slavní. Prijanka je bývalá královna krásy. Takových hereček je víc. Bachnan kromě toho, že je sám populární, je ještě synem nejslavnějšího indického herce. Toho jsem pak také viděla na fotografiích a bilboardech, to je asi šedesátiletý muž, pořád krásný, který je uctívaný jako Bůh. Jak jsem někde řekla, že točím s jeho synem, hned se na mě dívali s téměř posvátnou úctou. Takových hereckých klanů je tam ale víc a jsou to mocní lidé. V Indii je asi sedmdesát televizních kanálů, jeden se jmenuje Actors a tam je všechno, co se týká herců - úplný kult. V Praze jsem s Bachnanem točila tu scénu s komparsem. Pořád jsem nevěděla, kdo je ta jejich hvězda. Pak přišel takový „Pepík“ v kulichu. Myslela jsem, že je to dubl, ale to byl on. Všechno je relativní. V Indii je zástupce Boha na zemi a tady ho neznáme. To by si měl každý uvědomit, popojedete o pár kilometrů a nic neznamenáte. Já si ale naštěstí vždycky dokážu uvědomit relativitu věcí a jména na mě nikdy nedělala velký dojem. Občas dělal na place dusno a to já nemám ráda. Asi si myslí, že to k jejich profesi patří. Ale jestli se tak chovají všichni, nebo jenom on, to nemohu posoudit. Ke mně se choval slušně.

* LN Jak jste snášela klimatické podmínky?

Bylo to v době monzunů, a i když příliš nepršelo, bylo velké dusno a vlhko. Klimatizace občas vypadávala, což bylo docela drsné. Naprosto úžasné ale bylo jídlo. Stravovali jsme se společně - třikrát denně a několik chodů. Nejím maso, a tak to byly pro mě úplné hody. Přímo na místě se třeba pekly na horkých kamenech výborné placky. Na jídlo jsem se těšila a vždycky mě povzbudilo. Jinak to pro mě byla velká zkušenost i proto, že jsem si ověřila, kolik vydržím a čeho jsem ještě schopná. Byla jsem tam patnáct dní, sedm dní čistého času se natáčelo a zbytek padl na zkoušky a přípravu. Musela jsem sáhnout až na dno svých možností a schopností, všechno jsem musela řešit sama. Dala jsem si závazek, že se tam nebudu hroutit a nebudu podléhat panice. To jsem vydržela až do posledního dne, kdy mně uletělo letadlo. Popletla jsem si hodiny a datum, ale naštěstí to šlo přebukovat. Ale všichni ke mně byli milí.

* LN Jak se indická produkce vůbec dostala do Česka?

Indové milují Prahu, jeden den jsem byla v produkční kanceláři a dívka, která tam seděla, měla na zdi pověšené fotky Prahy. Tohle už je třetí produkce, která u nás točila, vzájemně si Prahu i naši zemi doporučují. Hrozně se jim tu líbí.

* LN Indie je chudá, kde se berou peníze na tak výpravné filmy?

Film tam ale výtečně vydělává, jak už jsem říkala, trh je obrovský. Indie je sice chudá, ale pro lidi je kino jediná dostupná zábava. Do filmu investuje soukromý kapitál a evidentně se mu to vrací.

* LN Jak to třeba vypadá s propagací připravovaného filmu?

To je velká zvláštnost, tam se všechno do poslední chvíle tají. Jednoho dne mě vysloveně hlídali, přišla Indka a oznámila mi, že musím okamžitě z placu pryč zadem, protože přišli novináři a nesmějí vidět můj kostým. V tom vedru mě zabalili do nějaké deky a táhli mě pryč. Pak byly změny dekorací a všechny nás vyhnali, abychom to neviděli. Kuriózní je i to, že shánějí dubly mezi turisty. I moji dublérku takhle zaangažovali, byla to bezvadná Holanďanka, která už Indií cestovala několik měsíců a vyprávěla mi různé historky. Řekla mi - až ti bude těžko, opakuj si, to je Indie a jdi dál. A tak jsem se to snažila tak brát, občas to pomáhalo. A i u toho mě potkaly zážitky, které si budu pamatovat. Jako když pro mě přijel řidič z konzulátu na motorce a já před hotelem, kam pro mě posílali vznešenou limuzínu, nasedla za něj a chytla se ho. A všichni z hotelu zůstali s otevřenými ústy, protože dáma z mé společenské třídy přece nemůže jezdit na motorce. Rozjeli jsme se, projížděli jsme přelidněným městem a před námi se objevilo moře. Bylo to krásné, i když jsme se pohybovali v neskutečném smradu, protože je tam tolik aut.

* LN Znamená vaše indická epizoda, že se zase hlavně věnujete herectví?

Jak kdy. Z nabídek, které mám, si pečlivě vybírám. Teď mám jednu zajímavou, a tak možná od března začnu zkoušet. Do angažmá už bych nemohla jít, člověk musí do souboru patřit a já už nikam neptařím. Pokud jde o film, většinou paradoxně hraji v zahraničních produkcích, naposledy v německém filmu o Boženě Němcové: natáčení jsem stihla v týdnu, kdy bylo v parlamentu volno. Ale nic neplánuji, beru všechno tak, jak to přichází. Avidíte, ocitla jsem se i v Indii. Někdy žijeme jako v pohádce.