Kolem její života se vznášely vždy legendy. Jisté je, že narodila 4. 2. 1946 v Praze, podle některých informací byl její otec důstojník Rudé armády, povolán koncem roku 1945 do Berlína a od té doby byl nezvěstný. Její matka pak několikrát změnila partnera, Čerepková z tohoto důvodu trávila část svého dětství v dětských domovech. Během prvního roku ukončila studium na Střední keramické škole v Karlových Varech, krátce na to opět žila v domově mládeže, odkud se dostala do psychiatrické léčebny (Praha-Bohnice, Karlovy Vary, do 1962). Poté vystřídala řadu zaměstnání, byla číšnice, třídička papíru apod. V roce 1969 odešla se svým tehdejším manželem, bolivijským novinářem Juanem Fernandezem, do Francie, kde se živila různými příležitostnými pracemi (mj. ošetřovala nemocného Jana Čepa, byla pomocnicí v domácnosti Jiřího Koláře); později též volnou tvorbou a batikováním látek. Střídavě žila v Paříži a na venkově v Normandii.
První básně otiskla jako šestnáctiletá v Mladém světě, dále publikovala v Květech, Plameni,Literárních novinách, Tváři, Divokém víně, Mladé tvorbě, Kulturní tvorbě aj., po odchodu do exilu ve Svědectví (Paříž), Proměnách (New York), Paternosteru (Vídeň) aj. Po roce 1989 se její básně zřídka objevovaly v Tvaru, Babylonu, Fragmentu (1996) aj. – Její poezie byla recitována na text-apealových pořadech ve Viole už v roce 1963, překlady básní se objevily i v zahraničních časopisech - mj. Polsko, SRN, v devadesátých letech i ve Francii (Nouvel Art du Francais) aj. – Kromě básnické tvorby je také výtvarně činná a je též autorkou scénáře filmu režisérky Boženy Horáčkové Mirek n'est pas parti (Mirek neodjel, 1996).
V básních, vzniklých na počátku 60. let, byl patrný vliv americké beatnické poezie (Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso, Allen Ginsberg) a vyjadřovaly autorčiny pocity vykořeněnosti a marnosti, umocněné navíc zkušenostmi z dětských domovů a života na okraji společnosti. Část z těchto básní byla zařazena do opožděného debutu Ryba k rybě mluví, ve kterém jsou umocněny temnější odstíny zmaru i bluesová inspirace, psané částečně v asociativních záznamech řečí, myšlenek, snů, s lehce stylizovaným hovorovým jazykem a s inspirací v konkrétních zážitcích ze všedního života. – Život v emigraci podstatně změnil podobu autorčiny poezie: její verš se zprozaizoval a získal podobu asociativního pásma, jehož základní tematickou osnovu tvoří časté vzpomínky na domov, proměňující její beatnickou impulzivní citovost v nostalgickou melancholii. Typická je zde sevřenost poezie, stále víc si uvědomující konečnost veškerého života (zejména v pozdějších sbírkách z 80. let – např. Extra dry silence), a směřující k filozofičtějšímu a sofistikovanějšímu vyjádření.
Zdroj Slovník české literatury
