Především bych výrazně obhajoval multipolární strukturu světa. Myslím, že ambice Spojených států být jediným pólem světa... je naprosto chybná, nemorální a ostatními významnými mocenskými centry nepřijatelná. Podporujeme vznik rozsáhlého prostoru, několika rozsáhlých prostorů, místo pouze jediného bodu rozhodování, rozhodování Spojených států. Myslím, že Rusko by mělo být předvojem tohoto procesu. Myslíme si – nejen já, ale i naši političtí vůdci – myslíme si, že v Gruzii Saakašvili nejen spáchal morální zločin, ale také vyzkoušel, co je za ruskými slovy, co je za ruskými protesty proti americké dominanci. Chtěli vyzkoušet, do jakého bodu to jsou jenom slova a proti čemu se Rusko dokáže postavit přímo, konkrétními činy.
Mnozí lidé na Západě se domnívají, že střet ve věci separatistických gruzínských republik záměrně vyprovokovala Moskva. Kdo podle vás může za propuknutí ozbrojeného konfliktu?
Pro nás bylo velmi riskantní to začínat. A také si myslím, že pokud znám Putina a Dmitrije Medveděva, ti by se chtěli za každou cenu vyhnout přímému střetu se Spojenými státy. Oni si představovali, že by měli získat čas připravit Rusko na útok nebo na odražení možného útoku Spojených států, a potřebovali na to deset let. Reakce Putina – Putina a Medveděva – byla taková, jaká byla, jenom proto, že to považovali za útok, nemožnou a nepřijatelnou provokaci ze strany Gruzínců. A byla to reakce, nikoli plánovaná strategická ofenzíva... Putin a Medveděv nechtěli sami o své vůli přivodit takto složitou situaci a složitou válku, která zjevně nekončí. My, političtí analytikové, vidíme, že bychom takovou válku mohli zahájit, ale nemohli bychom ji ukončit. K jejímu konci je velmi daleko. Je to pouze začátek skutečné a patrně velmi vážné, a pro všechny strany velmi nebezpečné konfrontace mezi námi a Američany.
Jaký je strategický účel uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie? Rusko je zatím v tomto uznání naprosto osamocené.
Rusko především tímto krokem potvrdilo svou vůli jít v tomto konfliktu až do konce... Byla to jakási demonstrace naší vážné a pevné vůle pokračovat. Za druhé, potřebovali jsme a nyní máme právní vysvětlení toho, co naše ozbrojené síly na gruzínském území dělají. Teď je to víceméně jasné. Pokud jde o uznání, podle mě, pokud Rusko v tomto střetu vytrvá, pokud Rusko bude pokračovat v této demonstraci pevného rozhodnutí a síly, ostatní státy se pomalu a postupně k našemu postoji vůči Jižní Osetii a Abcházii připojí. Není pravidlem, že od nynějška uznáme všechny separatistické oblasti. Absolutně ne. Uznáme ty separatistické regiony, které budou geopoliticky na naší straně – buď na naší straně nebo na straně našich přátel – a které budou proti Spojeným státům. Tuto dvojí morálku nám ukázaly Spojené státy. Uznaly proamerické Kosovo a neuznávají protiamerickou a proruskou Jižní Osetii a Abcházii. Neuznávají celistvost Srbska, ovšem uznávají celistvost Gruzie.
Jak se Rusko dívá na vývoj přátelských vztahů mezi Spojenými státy a bývalými sovětskými republikami, například Ukrajinou a Gruzií?
Jako na vyhlášení války. Jako na vyhlášení psychologické, geopolitické, hospodářské a otevřené války. Putin byl zpočátku prozápadní. Byl proamerický. To byl důvod, proč jsme jeho chováni kritizovali. Například po 11. září jsme byly proti jeho pomoci Spojeným státům a proti jeho vstřícným krokům vůči Spojeným státům. Postupně narážel na naprosté zanedbávání všech ruských zájmů. U těch neokonzervativců, u Richarda Perla nebo Dicka Cheneyho, jsme vždycky pomáhali. „Podepíšeme se sem, je to tak.“ Díky hospodářství a obchodu s energetickými zdroji jsme nakonec našli sílu a na tuto válku odpovíme. Protože my po této válce netoužili. Byla to výzva. Vnutily nám ji Spojené státy. Uvažujeme tak, že v celém postsovětském prostoru – s výjimkou pobaltských států – máme co do činění s eurasijskou civilizací. Ne s Evropany, ne se Západem. A snaha vymanit tato území z naší kontroly nebo z našeho dialogu, nebo z našich zvláštních vztahů s nimi, založených na dějinách – to byl určitý útok, vyhlášení války. Není to, jak to Američané rádi označují, soutěž. Bylo to vnímáno ne jako soutěž, ale jako akt agrese, jako Napoleon nebo Hitler, a nic jiného.
Když se Rusku postavilo separatistické hnutí v Čečně, Rusko reagovalo rozsáhlým vojenským útokem a leteckými nálety, které změnily čečenské hlavní město Groznyj v trosky. Moskva ovšem pohotově kritizovala gruzínskou metropoli Tbilisi za zahájení vojenské operace v separatistické republice. Nepoužívá se tady dvojí metr?
Ano. Ano. Byla to reakce dvojím metrem na dvojí metr. Souhlasím. Jestliže to bude reakce na dvojí metr jiným dvojím metrem, kde ten kruh skončí? Spojené státy se chovají jako jediný pól, který může určovat, co je dobré a co je špatné... Nikdy to neskončí, dokud někdo neřekne: „A dost.“ Měli bychom tedy dát jasně najevo: Přestaňte s tím, nebo budete pykat. Možná budeme pykat i my, ale vy také budete pykat. Přestaňte s tím.
Byla vám odepřena návštěva Ukrajiny. Domníváte se, že Ukrajina vstoupí do NATO, a pokud ano, jak bude Rusko reagovat?
Myslím, že většina ukrajinského obyvatelstva nechce vstoupit do NATO. Většina obyvatel, a po gruzínském případě více než dříve, chce mít dobré vztahy s Ruskem. Vstup do NATO bude znamenat naprosté zrušení jakýchkoli vztahů a skutečný, tvrdý střet. Polovina ukrajinského obyvatelstva se považuje za Rusy – politicky, geopoliticky, kulturně atd. Nemohli bychom udržet Ukrajinu buď bez rozdělení nebo bez kompromisu mezi těmito oběma součástmi. Prezident (Viktor) Juščenko vykřikoval, že mě vyhostí z Ukrajiny a zakáže mi do tohoto státu vstup. Podle mě je to jeho právo. Je to suverénní stát... Myslím si ale, že tím umenšil svůj respekt k různým částem ukrajinského obyvatelstva. Mé myšlenky jsou totiž velmi oblíbené ve východní Ukrajině a na Krymu a existuje mnoho, mnoho set tisíc lidí, kteří tam podporují eurasijské hnutí.
Jestliže by Ukrajina vstoupila do NATO, jak by podle vás Rusko zareagovalo?
Rusko by podle mě odpovědělo podporou povstání ve východní části země a na Krymu a nemohl bych vyloučit ani vyslání ozbrojených sil na tato území, jako v osetinském scénáři. Rozdíl je ale v tom, že polovina ukrajinského obyvatelstva jsou Rusové, přímí Rusové, a tato polovina obyvatelstva se cítí utlačována hodnotami, jazykem, geopolitickými otázkami, naprosto proti své vůli. A proto si nemyslím, že v tomto případě bude potřeba intervence ruských ozbrojených sil. V předvečer vstupu do NATO dojde podle mě k veřejným nepokojům a k rozdělení Ukrajiny na dvě části.
Co by se podle vás stalo, kdyby Ukrajina vykázala ruskou černomořskou flotilu z ukrajinského přístavu Sevastopol?
Asi by tam mohl vypuknout ozbrojený konflikt, protože teď se víceméně cítíme uvolněně. Jsme připravení pokračovat v Gruzii. Ale zároveň jsme v Gruzii neskončili. Tamní situace zdaleka není konec. Potřebujeme Saakašviliho hlavu. Považujeme jej za agresora a za pachatele válečných zločinů. Morálně vzato jsou naše armáda a naši političtí přestavitelé naprosto připraveni jednat s ukrajinským vůdcem tvrdě a nekompromisně, protože jej považujeme za Saakašviliho komplice.
Mluvil jste o Íránu jako alternativě americké moci. Pořád o Teheránu uvažujete takto?
Myslím, že Írán by měl a mohl být ruským spojencem. Spolupráce s Íránem, výměna zbraní a možnost zdrojů a základna pro přepravu přírodních zdrojů z Eurasie a Íránu, spojení našeho úsilí v oblasti strategie, vojenství, hospodářství a energie – mohli bychom vytvořit skutečnou sílu, která by ovlivňovala celý Blízký východ. S Íránci máme společné zájmy, neboť považuji zastavení americké unipolarity za nejdůležitější věc, absolutní věc... Tyto strany, tito prozápadní politici zde v ruské vládě, ti trvali na tom, že Írán by nás mohl někdy napadnout, protože je fundamentalistický. Ale... to byla jakási propaganda proti Íránu, kterou dělaly proamerické a prozápadní síly v Moskvě.
Vaše názory na Vladimira Putina kolísaly.
Velmi jsem ocenil jeho konkrétní kroky na posílení politického řádu v Rusku, za to, že zatočil s oligarchy, že zmenšil vliv Západu a zachránil ruskou územní jednotu v čečenské situaci. Také jsem ale viděl, že byl obklopen prozápadními a liberálními politiky, poradci a odborníky... a to byl hlavní důvod pro mou kritiku vůči němu. Myslím si ale, že nyní, po 8. srpnu (po ruské vojenské intervenci v Gruzii), Putin a Medveděv přešli přes bod, odkud není návratu. Prokázali, že vůle a rozhodnost proměnit slova v činy je nezvratná. Putin a Medveděv tedy nyní mají moji naprostou podporu.
Tyto kruhy okolo Putina mě oklamaly. Zároveň se však jimi možná nechal oklamat i Západ. A Medveděvem taky! Já jsem totiž považoval Medveděva za pomstu liberálů a protestoval jsem. Washington a Brusel si podle mě mysleli totéž a všichni jsme se nechali zmást. Medveděv prokázal, že je skutečný neoblomný ruský vlastenec a státník. Takže tento klam obdivuji – i když jsem byl také jeho obětí.
Nehraje Moskva nad své možnosti? Mnozí analytici vyjadřují pochybnosti, zda je Rusko dostatečně silné a hospodářsky stabilní, aby mohlo riskovat izolaci.
Rusko nebude izolováno – ani Evropou, ani Asií. Možná Spojenými státy, ale to pro nás nic neznamená.
