Ve spartakiádních cvičkách jsem ušel 800 kilometrů, vzpomíná unesený z Angoly

"Když se večer stmívá a ve vzduchu je cítit kouř, jsem v Angole. Lidé začnou rozkládat ohně. Vařit. Máme za sebou další den dlouhého pochodu. Jsme unavení, hladoví,“ vypráví Petr Kocian.

Dnes je mu čtyřicet let, je šéfem očních klinik v Praze. Tehdy byl malý kluk. Své desáté narozeniny oslavil ještě v ráji. Daleko od šedi komunistického Československa. V africkém domku se zahradou plnou exotického ovoce. O měsíc později měl narozeniny jeho mladší brácha Tomáš (dnes je mu 36 let a pracuje pro afghánskou misi Člověka v tísni).
„Vidím tu oslavu jako dnes. K šestým narozeninám dostal umělohmotnou lžičku. V té době už jsme byli zajatci.“  Seběhlo se to 12. března 1983.

„Uslyšeli jsme střelbu. Táta vyběhl ven zjistit, co se děje. A už se nevrátil. Koukali jsme s bráchou z okna našeho dětského pokoje. Pod oknem běhala hromada černochů, na jednu stranu, pak zas na druhou. Něco gestikulovali. Instinktivně jsme s bráchou zalehli k zemi. Na stěně za námi se objevila čára děr od kulek,“ vypráví Petr Kocian.

Pak vojáci vyrazili dveře. Petr si nazul spartakiádní cvičky. Ušel v nich pak osm set kilometrů. „Vojáci odvedli všechny bílé na jakési shromaždiště. Cestou jsem zahlédl našeho strážce, ležel na zemi. Někdo ho zastřelil. Dospělé tam vyslýchali. A tehdy jsem se poprvé a naposledy v životě po… strachy.“  

První den pochodovali zajatci do setmění. Večer spali vsedě v chatrči z trávy. Čekaly je desítky nočních přesunů. Tříměsíční pochod Angolou pod samopaly zůstal Petru Kocianovi ve vzpomínkách jako dobrodružný film. „Jednou jsme z buše vstoupili do města duchů. Ulice byly zarostlé trávou, stromy. Domy stály pusté, okna vymlácená. Ve výloze někdejšího obchodu stál jeden vyrabovaný regál. Prošli jsme tím zarůstajícím městem a zase zmizeli ve vysoké trávě,“ vybavuje si Petr Kocian.

• Jak na únos vzpomínají rodiče těchto dětí a další unesení? Proč se některá manželství rozpadla? Proč jeden ze zajatých nepřežil?
• Přečetěte si v magazínu Pátek.