Vězněna za pouhou myšlenku

Prožívala totiž šťastné období. Na hudební škole v Pelhřimově, kam nastoupila jako učitelka klavíru, se zamilovala do svého kolegy a provdala se za něj. Do vazby byla vzata dva měsíce po svatbě, již těhotná. Její rodina psala nejrůznějším institucím dopisy, ve kterých se snažila situaci vysvětlit. Měli strach o její zdraví i o zdraví dítěte, které čekala. Tchýně se obrátila i na Martu Gottwaldovou: „Věřím, že jako první žena a matka v republice dovedete moji úzkost pochopiti. Nyní je moje snacha v jiném stavu a tu mi její věznění činí dvojnásobnou starost. Poněvadž nikde jinde nevidím pomoci ani vysvobození, odhodlávám se prositi Vás, vážená paní presidentová, abyste svou laskavou přímluvou umožnila mé snaše vzhledem k jejímu stavu propuštění domů pod eventuelním policejním dozorem a naší zárukou, než se tato věc soudně vysvětlí a soud ji osvobodí…“

Nic ovšem nepomohlo, naopak – soud vynesl velmi tvrdý rozsudek. Státní soud v Brně odsoudil D. Konárkovou 24. května 1950 za trestný čin velezrady a vyzvědačství k patnácti letům těžkého žaláře, k peněžitému trestu dvaceti tisíc korun, ke konfiskaci jmění a k ztrátě čestných občanských práv na deset let. Ve vězení se jí narodila holčička, která byla svěřena do výchovy manžela a jeho matky. Dobromila Konárková do vězeňského dotazníku na otázku „Jakých úspěchů jste dosáhla v životě?“ odpověděla: „Za svůj dosavadní největší úspěch pokládám to, že se mi ve vězení narodilo zdravé dítě a že mám k němu dokonalého otce.“ Mladé manželství však odloučení nevydrželo – manžel po pěti letech požádal o rozvod.

Z vězení byla Dobromila Konárková propuštěna na základě milosti prezidenta republiky v roce 1956.