Od dob, kdy jsem řadu studentských prázdnin trávil jako vedoucí dětských letních táborů, uplynulo hodně vody. Z paměti se pomalu vytrácejí jména dětí, ale některá zůstávají nezapomenutelná. Bylo to před více než padesáti lety, tuším že v roce 1957, kdy se mi na táboře v Pyšelích sešlo v oddíle několik opravdu svérázných individualit. Mezi nimi dominoval jistý Voloďa, takového zvláštního kovového příjmení. Byl to svérázný a mimořádně inteligentní chlapec, který s dravostí jen sobě vlastní, dokázal vždycky prosadit svou - ostatní zpravidla stačili jen zírat. Polední služba mívala na starosti přípravu minerálek, skleniček a zákusků, které vyrovnala na stůl pro celý oddíl. Hrozil jsem se toho až jednou dojde řada i na Voloďu. A taky jo! Zatím co se děti řadily do fronty k okénku, přiběhl Elišák s Kmochem, aby mi oznámili, že polovinu zákusků mezitím stačil Vovka zkonzumovat. Na moje domluvy a apelování na „hladovějící“ kolektiv se na mne jen usmál svým širokým bezelstným úsměvem a s plnou pusou pravil: „když já na ně měl chuť!“. Za dlouhá léta nejen vyrostl, ale stal se svého času i ředitelem významného média. Kdykoliv se tehdy objevil na obrazovce, aby ve svých pravidelných epištolách poučoval národ a nezištně mu předával svá moudra, volávala mne dcera: „tati, v televizi je ten kluk, co vám sežral věnečky!"“
Nedá se říci, že by se chlapec nedovedl o sebe postarat, byť za velkorysého přispění státu a hlasů poblázněných diváků - voličů. Senát, Evropský parlament, imunita, tu a tam nějaký ten propašovaný obrázek do jeho umělecké sbírky i nová strana – to jsou jen krůčky proti kterým jsou sežrané věnečky zcela zanedbatelné. Ale dal se prý slyšet, že by se neostýchal případně kandidovat na prezidenta. Vždyť, co by pro národ, který nedávno dokázal dokonale oblbnout svým upřímným kukučem, neudělal! Jen se tak trochu obávám, že by to se státem při jeho nenasytnosti mohlo dopadnout obdobně jako kdysi právě s těmi věnečky. A od toho nás ochraňuj sám Pán Bůh!
Nedá se říci, že by se chlapec nedovedl o sebe postarat, byť za velkorysého přispění státu a hlasů poblázněných diváků - voličů. Senát, Evropský parlament, imunita, tu a tam nějaký ten propašovaný obrázek do jeho umělecké sbírky i nová strana – to jsou jen krůčky proti kterým jsou sežrané věnečky zcela zanedbatelné. Ale dal se prý slyšet, že by se neostýchal případně kandidovat na prezidenta. Vždyť, co by pro národ, který nedávno dokázal dokonale oblbnout svým upřímným kukučem, neudělal! Jen se tak trochu obávám, že by to se státem při jeho nenasytnosti mohlo dopadnout obdobně jako kdysi právě s těmi věnečky. A od toho nás ochraňuj sám Pán Bůh!
