Velmi různorodí totiž byli také ti signatáři, kteří podepsali, protože proklamované principy Charty 77 považovali víceméně za své.
V české veřejnosti dodnes převládá mylný názor, že Chartu 77 tvořili hlavně tzv. exkomunisté (tj. členové Komunistické strany Československa do let 1968–1969) a demokratičtí nekomunisté (bezpartijní) – převážně ovšem intelektuálové, univerzitně vzdělaní lidé. Jenže tak tomu nebylo.
Skuteční dělníci Charty 77
Značná část signatářů totiž pocházela z undergroundu, a byli to vesměs lidé dělnických profesí, bez vyššího vzdělání, skuteční představitelé režimem oficiálně vynášené „dělnické třídy“. Tito signatáři přitom nebyli jen pasivní chartistickou „masou“, ale místy se na směřování Charty 77 také aktivně podíleli.
Samo undergroundové společenství, jak se zformovalo v letech 1969–1976, bylo také dost různorodé – zapomíná se, že k němu patřili také intelektuálové a univerzitně vzdělaní umělci, z nichž někteří se stali důležitými a aktivními signatáři Charty 77. Stačí připomenout Ivana Martina Jirouse, Jiřího a Danu Němcovy, Egona Bondyho (vl. jm. Zbyňka Fišera), Jana Lopatku, Eugena Brikciuse, Karla Nepraše, Svatopluka Karáska či Jana a Zorku Ságlovy.
V jistém ohledu tak můžeme říct, že historie Charty 77 nezačala v prosinci 1976, ale již v únoru téhož roku, kdy došlo k zatčení řady undergroundových umělců. S několika z nich byly téhož roku zinscenovány de facto politické procesy, které vyvolaly nečekanou solidaritu právě mezi budoucími zakladateli Charty 77.
Konec undergroundu?
A mnozí undergroundoví umělci – i spočetnou obcí svých příznivců – pak na oplátku za tuto solidární pomoc Chartu77 podepsali. Tím se zdecimovaný underground sice vymanil ze svého poněkud izolovaného „veselého ghetta“ a stal se součástí chartistické občanské opozice vůči totalitnímu režimu, ale také tím ztratil na své původní stejnorodosti a integritě. Na počátku 80. let se tak zdálo, že undergroundové společenství nejspíše zanikne – část z něj se zařadila mezi chartisty, část režim rozprášil.