Dává to smysl v krizi, kdy se firmy snaží udržet si rozhodující pracovníky, s nimiž jejich podnikání stojí a padá. Jenže tenhle trend se v posledních desetiletích projevuje trvale a všude. Bohatí bohatnou rychleji, zatímco chudí pomaleji, anebo se jim dokonce fakticky vede hůř.
Žádná, ani ta sebesociálnější země na tuhle "ekonomiku hvězd" nenašla lék. Česká čísla naprosto ladí se světovým trendem: manuálně pracujícím se daří hůř, manažerům líp. Můžeme si o jejich lidské hodnotě myslet, co chceme, ale co s tím, když se firmám jejich královské gáže vyplatí? Víc je zdanit? Firmy jim buď přidají, nebo zavřou krám a odejdou jinam. Nechat si diktovat odbory? Víme, jak to končí. Třídní nenávist je špatný rádce.
Neexistuje řešení, existují jen imperativy, které mohou důsledky nerovnosti zmírnit: podpora vzdělání, jež umožní co nejvíce lidem zkusit se uplatnit; dbaní na občanskou rovnost, aby bylo vidět, že ani největší boháč si nekoupí přednost na úřadě a imunitu před zákonem; a starost o dlouhodobou solventnost sociálního státu, zejména zdravotnictví a důchodového systému, protože jejich dlouhodobý úpadek nechá na holičkách právě ty nejchudší.
