Rozhodnutí čtvrtečního summitu pustit oklikou přes centrální banky a Mezinárodní měnový fond do eurozóny 200 miliard eur je typické pro dosavadní flikování krize: příliš malé na to, aby něco vyřešilo, dost velké na to, aby porušilo všechna pravidla.
Jak upozornil i nový šéf ECB Draghi, jedná se o obejití smluv.
Zatímco se naši politici budou do krve hádat o každou korunu sociálních dávek a procento DPH, našlo se jich dost ochotných jedním vrzem poslat do MMF částku přesahující polovinu našeho letošního schodku.
Tak jako tolik politiků před nimi si namluvili, že ta částka jako výdaj vlastně neexistuje. A účel? Nezůstat sami, být v centru dění, neocitnout se mimo hlavní proud, moci ovlivňovat rozhodování. Proč jen to připomíná argumentaci lidí vysvětlujících, proč vstoupili v 80. letech do KSČ?
Naši politici teď přehodí to, za co jsou placeni - přijímání odpovědnosti -, na guvernéra ČNB a na jiné země a budou doufat, že to nějak dopadne. Na co je máme?
