Není nerozhodnost jako nerozhodnost. Strategie, jakou zvolil premiér vůči této smlouvě (pokud tedy nějakou vědomě zvolil a není jen vláčen událostmi), je přímo maximalizací nejednoznačnosti. Krouží kolem všech myslitelných postupů, u každého se na chvíli zastaví a postupně maximalizuje jeho nevýhody.
Nečas by buď měl říci, že smlouva je špatná, a odmítnout ji. Hlavní důvody její špatnosti totiž nepomíjejí se změkčením toho či onoho odstavce. Anebo by měl říct, že je v našem zájmu jít s ostatními, a podpořit ji. Takto si přímo koleduje o to, aby si ho soupeři na domácí scéně namazali na chleba.
Merkozyho objížďka
Hlavní, nepomíjející důvod špatnosti smlouvy tkví v něčem jiném než v detailech dluhové brzdy, jejíž variantu má ostatně ODS i koalice v programu. Ten hlavní důvod zní: Unie fakticky zrušila právo veta při vyjednávání změn primárního práva. Použila Británie veto? Fajn, objedeme ji. Uzavřeme si vlastní, mezivládní smlouvu na bázi mezinárodního práva, přičemž zároveň budeme používat unijní instituce, jež jsou placené všemi a mají sloužit všem. To je radikální a nebezpečný zlom v postupu evropské integrace, jak jsme ji dosud znali. Obětí této salámové taktiky se v budoucnu může stát kterákoli země. Měli bychom to proto co nejrozhodněji odmítnout. Zkoušet vydávat defekty smlouvy za opravené tím, že nás pozvou jednou či třikrát do roka na summit eurozóny anebo že k ní bude někdo moci v budoucnu snadněji přistoupit, se zcela míjí podstatou.
Existuje silný důvod pro podporu smlouvy. Rozhodně ne ten, že nová pravidla euru pomohou - to je lež a žít ve lži se nemá a vyvolávat plané naděje taky ne. Ne, ten důvod zní, že Evropská centrální banka pod novým vedením Maria Draghiho začala provádět kroky, které směřují ne-li k řešení, tedy přinejmenším k rozložení dluhové krize v čase. Aktuálně umožňují evropským bankám napakovat se levnou likviditou do takové míry, že snad budou schopny přestát blížící se řecký bankrot. Jsou to ovšem kroky odporující tradiční německé monetární ortodoxii, a proto Německo potřebuje nějakou politickou trofej, která by od porážky kultury Bundesbanky v ECB odpoutala pozornost. Německo je pro nás důležitá země, dlouhodobě s ním budeme v Unii sdílet víc ekonomických zájmů než s jižním křídlem, ale i Británií, a když tedy potřebuje tuto demonstraci jednomyslnosti, tak mu ji dopřejme.
Nečas nezvolil ani jedno z toho. Místo toho až příliš efektivně připomíná, jakými omezeními je zmítán: prezident avizoval, že odmítne podepsat, koaliční smlouva nás zavazuje k čemusi, ratifikační pravidla k něčemu dalšímu, koaliční partner tlačí na to, abychom zůstali v hlavním proudu... Uznejte, že to nemám jednoduché!
To jistě nemá, ale nemít to jednoduché umí každý z nás. Od politických lídrů, nebo aspoň od předsedy ODS, čeká veřejnost něco jiného. Identifikovat se s člověkem, který má svázané ruce mocnějšími silami, je veřejnost ochotna leda v případě úřednického premiéra - právě takovouto image si budoval Jan Fischer. Pro Nečase to nefunguje. Ať se teď rozhodne jakkoli, soupeři už ho líčí jako antievropského a závislého (na „národněsocialistickém křídlu“ ODS a na Hradě) zároveň. A mohou se tohoto portrétu držet, ať Nečas doputuje k jakémukoli řešení. A on jim k tomu dává materiál tím, jak se jasnému rozhodnutí snaží vyhnout - například svázáním ratifikace s referendem. Každé zaváhání či nečitelnost pak tento dojem posilují. Z tohoto hlediska byla jeho pondělní komunikační strategie v Bruselu zoufalá - české stanovisko jako první světu prezentovali švédský premiér Reinfeld a francouzský prezident Sarkozy, ten druhý samozřejmě s nezbytnými úšklebky. Přitom on sám má nemenší ratifikační problém než Nečas: socialistický předák Hollande, který ho už v dubnu možná vystřídá v Elysejském paláci, řekl, že smlouvu nebude ratifikovat. Ale přesto Sarkozy nějak dokáže působit rozhodně.
Každé ano váží stejně
Pokud Nečas nakonec půjde „s hlavním proudem“, naštve ovšem své eurorealistické příznivce o to víc. Sám Nečas kdysi připomněl, že ve volbách váží každý hlas stejně - od vášnivého příznivce i od toho, který vám ho dal se zacpaným nosem jakožto menšímu zlu. To samé platí pro hlasování v Unii: přitakání v pozoru a se sraženými podpatky váží stejně jako přitakání provázené výhradami a vzdycháním. Příznivce to utvrdí v názoru, že - pokud jde o Brusel - je úplně jedno, kterou stranu volíte: všichni tam nakonec budou říkat jen ano.
