28. říjen je totéž v životě státu – rituál, kdy mají politici na chvíli odložit stranou své každodenní boje s kolegy o své zájmy a zájmy svých voličských skupin a pro jednou se rozpomenout, že je taky všechny dohromady reprezentují.
Že kdyby ten stát, který vznikl před bezmála sto lety, neexistoval, tak oni dnes nejsou ústavními činiteli České republiky. Aspoň jednou do roka by mohli tomu státu veřejně projevit respekt a dát tak najevo, že ty své boje vedou, nebo aspoň by měli vést v zájmu většího celku.
Antagonismus Václava Klause a Karla Schwarzenberga byl vždy takový, že v něm mnoho prostoru pro zdvořilost nezbývalo. Klaus se Schwarzenberga coby cizáka zdráhal jmenovat ministrem a dnes už zase mluví o tom, že není politikem, nebo aspoň ne českým. O tom, jak upřímná byla Klausova pokora před minulou prezidentskou volbou, kdy svých výroků veřejně zalitoval, si netřeba dělat iluze.
A ovšem Schwarzenberg vždy mluvil o Klausovi s nechutí, jaká je v jeho kruzích samozřejmostí. Ale to všechno víme, přesto si měl najít na hradní recepci čas, neubylo by ho. Působí to o to hůř, že premiér si poranil lýtko právě v době, kdy všichni vědí, že ho to, že se nebude moci setkat s prezidentem, dvakrát nemrzí. Dojem rozvrácené rodiny je tristní – o to víc, že Klausův letošní projev nelze v rámci jeho standardu považovat za agresivní.
