Deklarovaná důvěra či nedůvěra k elitám je do určité míry definičním znakem národního společenství. Vychází z postojů, k jakým jsme vychováváni a které vidíme všude kolem sebe, a bývá imunní vůči tomu, co se ve vyšších patrech byrokracie momentálně děje.
Z poznatku, že ve Skandinávii je korupce nižší než třeba v Itálii, se už stalo klišé. Část lidí akceptuje přístup formulovaný pregnantně – protože v soukromí – senátorem Drymlem: Já nejsem žádný andílek, ale vždycky musí něco zbýt pro lidi. Příznivci tohoto postoje na něm nejspíš oceňují jeho upřímnost.
Čtěte více |
Když vidí, že se politik postará přednostně o své blízké (příbuzensky i politicky), uklidňuje je to. Být ve funkci, chovali by se taky tak. Politikovi, který deklaruje, že to jde i bez korupce, z principu nevěří.
Průzkum ovšem ukazuje, že ne všichni se kloní k tomuto "kmenovému" modelu. Příznivci koaličních stran chtějí vládě věřit víc. Budou zklamáni? Na to je ještě brzy. Je možné, že zůstane u pár odhalených skandálů, které po změně garnitury vždy vyplavou na povrch, a kromě přesměrování vlivových vazeb se nezmění nic.
Podle rituálního očišťování se v podobě zákazu vstupu na ministerstvo lidem, kteří tam nikdy neměli přístup, se toho moc nepozná.
Nestačí říkat: věřte nám. Důležitá je změna pravidel – taková, která právě ty důvody k nedůvěře bere vážně, a proto se snaží o maximální průhlednost a otevřenou soutěž.
