Přitom jsme do finále postoupili jen o vlásek, když se nám v posledních minutách semifinálového zápasu o minulém víkendu podařilo porazit favority a zároveň hostitele, hráče Francie.
Ale chvíle, ve které jsem opravdu měl chuť vyvěsit vlajku se svatojiřským křížem, přišla těsně po poločase, když stodvacetikilový a téměř dvoumetrový Andrew Sheridan, bývalý zedník, váhavě přistoupil k rozhodčímu, aby vznesl námitku proti pochybnému rozhodnutí, jehož důsledkem mohla být i prohra Anglie v zápase. „Nebudu se s vámi bavit,“ odsekl mu drobný sudí (který měl kvůli televizním divákům u úst mikrofon), aniž by se na něj vůbec podíval. „Běžte pryč.“ A víte, co se stalo? Ten drsňák prostě šel pryč. Bez jediného slova.
A teď si porovnejte Sheridanovo sebeovládání s chováním českého sportovního „drsňáka“ obránce Sparty Tomáše Řepky - který si minulý měsíc vysloužil zákaz startu na sedm zápasů poté, co urážel sudího, protože si nevšiml hry rukou, plival na pořadatele a napadl i televizního kameramana - a pochopíte, proč bych býval byl ochotný se do Paříže na sobotní ragbyové finále třeba doplazit, ale kvůli tomu, abych viděl hrát Spartu, bych nepřešel ani přes ulici.
Únavné zápletky, které v ragby nenajdete
Nevykládejte si to špatně - já fotbal miluju. Lépe řečeno, kdysi jsem ho miloval. Ale nesnáším toho protivného zkaženého spratka, který se z něj stal. Nesnáším sebelítost a nadutý pocit vlastní důležitosti mnoha jeho hráčů. Nesnáším ty neustálé fingované pády. Nesnáším to typické předstírání vážných zranění ve snaze dostat soupeře ze hřiště.
Krátce řečeno, nesnáším všechny ty únavné vedlejší zápletky, které v ragby nenajdete. Jedna věc je totiž jistá - učitelé anglických soukromých škol, kteří v polovině 19. století kodifikovali pravidla ragby, odpočívají v pokoji, na rozdíl od svých fotbalových protějšků, kteří by pravděpodobně nejraději požádali o vrácení míče.
Víte, účelem týmových her, jež britské impérium exportovalo do celého světa, nebylo jen dát chlapcům příležitost spálit přebytečnou energii, jejich úkolem bylo také vštípit jim sociální dovednosti potřebné pro život: ctnosti jako fyzickou zdatnost, kamarádství... a také stoicismus tváří v tvář porážce, bolesti nebo (slyšíte, pane Řepko?) zklamání...
Jak se chovají opravdoví muži
Je těžké přesně říci, co bylo příčinou, že fotbal z této cesty sešel. Možná to byl vstup velkých peněz (je-li to však pravda, proč tedy chlapíci jako Andrew Sheridan neskončili po roce 1996, kdy se vrcholové ragby profesionalizovalo, ve stejném bahně jako Tomáš Řepka?).
V každém případě jsem však v anglickém ragbyovém týmu pro rok 2007 viděl stejně upřímné a slušné tváře, jaké vyhrály Anglii jediný titul mistrů světa ve fotbale kdysi dávno v roce 1966, v době, kdy neuplynulo mnoho času od zrušení směšně nízké maximální hranice pro mzdu v anglické lize a kdy nemálo mladších hráčů týmu stále bydlelo s tatínkem a maminkou a jezdilo po zápase domů autobusem.
Když jsem o několik let později hrál fotbal za mladší žáky, náš trenér nám pořád vtloukal do hlavy, že se máme snažit, aby soupeř nezjistil, že nám způsobil bolest, a také že se nikdy nemáme hádat s rozhodčím. Dnes mnoha dvanáctiletým anglickým hráčům nepřipadá nechutné nadávat dospělému, který se vzdal svého sobotního volna jen proto, aby dohlížel na jejich zábavu, nebo se hroutit, jako kdyby je zasáhla kulka odstřelovače, kdykoli někdo v pokutovém území zavadí o jejich nohy - stejně jako to dělají jejich milionářští hrdinové na televizních obrazovkách.
Jen si udělejte procházku k nejbližšímu fotbalovému klubu a máte velkou šanci, že uvidíte pár českých dvanáctiletých kluků, kteří se také věnují podobným zavrženíhodným praktikám. A to je hanba, protože děti dnes víc než kdy dřív potřebují lepší vzory, než jsou lidé jako Tomáš Řepka a spol. V dnešním věku konzumu a snadno nabyté slávy, kdy je průměrnost oslavována a odměňována v globálně vysílaných televizních show, jako je Velký bratr, hrozí mladým lidem nebezpečí, že vyrostou v přesvědčení, že mohou „uspět“, aniž by si vážili tradičních hodnot.
Jedním z malých krůčků k tomu, abychom je z těchto názorů vyléčili, je umravnit chování takových nepochybně talentovaných ikon, jako je Tomáš Řepka. A nebo ještě lépe, proč prostě úplně nezapomenete na fotbal a nenaučíte své syny raději ragby? Všichni určitě nebudou tak dobří, aby mohli hrát finále Světového poháru. Ale aspoň se naučí chovat se jako opravdoví muži.
Ale chvíle, ve které jsem opravdu měl chuť vyvěsit vlajku se svatojiřským křížem, přišla těsně po poločase, když stodvacetikilový a téměř dvoumetrový Andrew Sheridan, bývalý zedník, váhavě přistoupil k rozhodčímu, aby vznesl námitku proti pochybnému rozhodnutí, jehož důsledkem mohla být i prohra Anglie v zápase. „Nebudu se s vámi bavit,“ odsekl mu drobný sudí (který měl kvůli televizním divákům u úst mikrofon), aniž by se na něj vůbec podíval. „Běžte pryč.“ A víte, co se stalo? Ten drsňák prostě šel pryč. Bez jediného slova.
A teď si porovnejte Sheridanovo sebeovládání s chováním českého sportovního „drsňáka“ obránce Sparty Tomáše Řepky - který si minulý měsíc vysloužil zákaz startu na sedm zápasů poté, co urážel sudího, protože si nevšiml hry rukou, plival na pořadatele a napadl i televizního kameramana - a pochopíte, proč bych býval byl ochotný se do Paříže na sobotní ragbyové finále třeba doplazit, ale kvůli tomu, abych viděl hrát Spartu, bych nepřešel ani přes ulici.
Únavné zápletky, které v ragby nenajdete
Nevykládejte si to špatně - já fotbal miluju. Lépe řečeno, kdysi jsem ho miloval. Ale nesnáším toho protivného zkaženého spratka, který se z něj stal. Nesnáším sebelítost a nadutý pocit vlastní důležitosti mnoha jeho hráčů. Nesnáším ty neustálé fingované pády. Nesnáším to typické předstírání vážných zranění ve snaze dostat soupeře ze hřiště.
Krátce řečeno, nesnáším všechny ty únavné vedlejší zápletky, které v ragby nenajdete. Jedna věc je totiž jistá - učitelé anglických soukromých škol, kteří v polovině 19. století kodifikovali pravidla ragby, odpočívají v pokoji, na rozdíl od svých fotbalových protějšků, kteří by pravděpodobně nejraději požádali o vrácení míče.
Víte, účelem týmových her, jež britské impérium exportovalo do celého světa, nebylo jen dát chlapcům příležitost spálit přebytečnou energii, jejich úkolem bylo také vštípit jim sociální dovednosti potřebné pro život: ctnosti jako fyzickou zdatnost, kamarádství... a také stoicismus tváří v tvář porážce, bolesti nebo (slyšíte, pane Řepko?) zklamání...
Jak se chovají opravdoví muži
Je těžké přesně říci, co bylo příčinou, že fotbal z této cesty sešel. Možná to byl vstup velkých peněz (je-li to však pravda, proč tedy chlapíci jako Andrew Sheridan neskončili po roce 1996, kdy se vrcholové ragby profesionalizovalo, ve stejném bahně jako Tomáš Řepka?).
V každém případě jsem však v anglickém ragbyovém týmu pro rok 2007 viděl stejně upřímné a slušné tváře, jaké vyhrály Anglii jediný titul mistrů světa ve fotbale kdysi dávno v roce 1966, v době, kdy neuplynulo mnoho času od zrušení směšně nízké maximální hranice pro mzdu v anglické lize a kdy nemálo mladších hráčů týmu stále bydlelo s tatínkem a maminkou a jezdilo po zápase domů autobusem.
Když jsem o několik let později hrál fotbal za mladší žáky, náš trenér nám pořád vtloukal do hlavy, že se máme snažit, aby soupeř nezjistil, že nám způsobil bolest, a také že se nikdy nemáme hádat s rozhodčím. Dnes mnoha dvanáctiletým anglickým hráčům nepřipadá nechutné nadávat dospělému, který se vzdal svého sobotního volna jen proto, aby dohlížel na jejich zábavu, nebo se hroutit, jako kdyby je zasáhla kulka odstřelovače, kdykoli někdo v pokutovém území zavadí o jejich nohy - stejně jako to dělají jejich milionářští hrdinové na televizních obrazovkách.
Jen si udělejte procházku k nejbližšímu fotbalovému klubu a máte velkou šanci, že uvidíte pár českých dvanáctiletých kluků, kteří se také věnují podobným zavrženíhodným praktikám. A to je hanba, protože děti dnes víc než kdy dřív potřebují lepší vzory, než jsou lidé jako Tomáš Řepka a spol. V dnešním věku konzumu a snadno nabyté slávy, kdy je průměrnost oslavována a odměňována v globálně vysílaných televizních show, jako je Velký bratr, hrozí mladým lidem nebezpečí, že vyrostou v přesvědčení, že mohou „uspět“, aniž by si vážili tradičních hodnot.
Jedním z malých krůčků k tomu, abychom je z těchto názorů vyléčili, je umravnit chování takových nepochybně talentovaných ikon, jako je Tomáš Řepka. A nebo ještě lépe, proč prostě úplně nezapomenete na fotbal a nenaučíte své syny raději ragby? Všichni určitě nebudou tak dobří, aby mohli hrát finále Světového poháru. Ale aspoň se naučí chovat se jako opravdoví muži.
