Je pozitivní, že si exekutiva pro začátek opatřila nějaké údaje, o něž se může opřít. Ani směr, který naznačují politici a v němž spatřují řešení, není špatný – větší pozornost ohroženým dětem a snaha dostat děti z ústavů do pěstounských rodin.
Trend směřující od ústavů k rodinám a jednotlivcům už naznačila například Nadace Terezy Maxové. V dubnu letošního roku ohlásila, že přestává podporovat dětské domovy, jejichž materiální situace je stabilní, a zaměří se na pomoc pěstounským rodinám a podporu vzdělávání dětí, které vyrůstají bez rodičů.
Neziskový sektor a dobrovolníci asi nemohou udělat víc. Ne tak vláda. Větší důraz na pěstounskou péči jistě není sám o sobě špatný, není však také samospasitelný. Statisticky nejlépe (a to ve všech ohledech) jsou na tom děti, které vychovávají rodiče. V Česku je v ústavech rekordní počet dětí, a to v celosvětovém měřítku.
Přičemž naše legislativa se nijak principiálně neliší od zákonů jiných evropských států. Zde je právě místo pro vládu, aby vyvinula tlak nejen na sociální pracovníky, ale i na soudce, aby změnili zažité stereotypy.
To bude velmi obtížné – jak totiž ukázal případ Kuřim, ministerstvo práce je krátké i na sociální pracovníky, kteří podléhají krajům. O nějakém tlaku na soudce se vlastně nesmí ani mluvit. Přitom by bylo daleko ohleduplnější a pro děti i stát nakonec výhodnější, kdyby soudy ve spolupráci se „sociálkou“ děti tak často „nezabavovaly“. Odborníci soudí, že se v poslední době množí případy, kdy jsou děti rodičům odebírány jen kvůli bytové tísni. Dětí zbytečně odebraných rodičům mohou být odhadem tisíce.
Tady se rýsuje prostor pro ministra Nečase, který se jeví jako zastánce změn v zaběhnuté praxi. Podpora pěstounů je dobrá, ještě lepší ale je, když dítě k pěstounovi vůbec nemusí. Rodiny v tísni, jimž hrozí odebrání dětí, si nějakou podporu státu jistě zaslouží. I když zohledníme obyčejné kupecké počty, státu by se vyplatila daleko víc než dětské domovy či pěstouni.
